Lvi nejsou jen Elsa: Příběhy z východní Afriky

Biologie |

"Můj život se lvy" George Adamsona jsem koupil v antikvariátu víceméně náhodou. Adamson byl přitom právě ten pán, který vychoval lvici Elsu, později proslulou díky televiznímu seriálu. Kniha je však všechno jiné než plná sladké romantik ...




"Můj život se lvy" George Adamsona jsem koupil v antikvariátu víceméně náhodou. Adamson byl přitom právě ten pán, který vychoval lvici Elsu, později proslulou díky televiznímu seriálu. Kniha je však všechno jiné než plná sladké romantiky o hodných lvech.
Už sám původ Elsy: Adamson se ke lvíčeti dostal, když zastřelil její matku. To bylo myslím již v televizním seriálu, nejsem si však jist, zda v něm nechyběla podrobnost, že Elsina matka zahynula jaksi pro jistotu až omylem, když ji lovci zastřelili během pátrání po jiném lvu lidožroutovi.
Autor popisuje africkou divočinu poloviny minulého století, která se značně lišila od světa dnešních turisticky atraktivních rezervací. Lvi, krokodýli ani sloni, buvoli, divocí psi, hyeny či nosorožci se od člověka rozhodně nenechají pohladit. Dokonce i lvi, kteří Adamsona znají od narození (Elsiny děti), jej neváhají napadnout, když jsou ve stavu testosteronového vzrušení. Mezi řádky zaznívá, že snad jen Elsa byla výjimkou a proto ideální postavou pro televizní seriál.
Všichni číhají, jak by se vám dostali na kobylku. Buď vás rovnou sežerou, nebo alespoň pokoušou. A pozor: "Navenek nevypadají zranění způsobená lvem většinou nikterak vážně… protože lev má ve zvyku požírat nahnilé maso, do rány se rychle dostane otrava a není-li rychle ošetřena, zachvátí ji sněť." Pokud divoká zvířata neusilují přímo o lidský život, alespoň ničí domorodcům či evropským farmářům jejich pole a ohrožují je hladem.
Adamson chodí a nejnebezpečnější kusy prostě střílí. Bere to tak, že zkrátka stojí na opačné straně barikády. Lidožravá zvířata nejsou nějak "špatná", chovají se prostě tak, jaká je jejich přirozenost – nicméně proto ale nejsou ještě milá či nedotknutelná. Když Adamsona jedna lvice pokouše, nechají mu místní domorodci vypít horký skopový lůj. Může něco takového pomoci? Ne tak docela, tento nápoj však domorodci v Keni používají jako určitou obdobu posledního pomazání. Adamson je pochopitelně nadšen a přežije jen díky sulfonamidu.
Domorodci nejsou s řadou lidožravých šelem ani mnohdy ochotni bojovat, protože věří, že se jedná o bytosti nadpřirozené, například o zabité misionáře. Domorodci také věří, že sloni cítí nejenom svou vlastní smrt, ale pohřbívají i lidi, dokonce i ty, které usmrtili sami (zakrývají je hromadou větví a listí). Adamson navíc toto přesvědčení pokládá za oprávněné. Když Adamson zastřelí jednoho slona v zahradě a odtáhne jeho zbytky pryč, ostatní sloni v noci přitáhnou ostatky na místo, kde došlo ke smrti.
Lidožraví lvi jsou rafinovaní, mnohdy se například ani neobtěžují sledovat okolí, ale vyberou si své vlastní strážce – například si lehnou do blízkosti nosorožců a čekají, zda neklid projeví tato zvířata. Když je Adamson jednou otráví strychninem (opět omyl – bylo nalíčeno na hyeny, které v rozporu se svou pověstí zbabělých mrchožroutů zabíjely dobytek místních obyvatel), zvířata si to uvědomí a nacpou se červenými plody místního keře Cordia gharaf, které použijí jaké dávidlo.
Jindy Adamson neváhá poradit domorodci, který si stěžuje na ztrátu své mužnosti, aby zkusil prášek z rozdrceného nosorožčího rohu (to se obvykle uvádí jako doklad extrémně škodlivé a nesmyslné pověry – Adamson na jiném místě sám tvrdí, že jde o pověru bez reálného smyslu). Když v domorodé vesnici pátrá po načerno prodávané slonovině, napadnou ho najednou divoké východoafrické včely. Potom jeho tábor napadnou divocí lvi, přilákáni pachem lvů "ochočených". Adamson útočníky samozřejmě postřílí – nic jiného mu ostatně nezbývá, pokud si chce zachránit život.
Je to zkrátka úplně jiný svět než nějaká idylka z přírodopisného televizního seriálu či letáku některých ekologických aktivistů o zlých lovcích a hodných zvířatech. Nedá se ale ani říci, že by šlo pouze o boj na život a na smrt podle "tvrdé" interpretace evoluční biologie. Je to realita mnohem složitější, vůbec ne černobílá, boj se zde mísí s altruismem (sloni odnášejí svého zraněného druha apod.) a s každým jevem či tvorem je spojena celá řada smyšlenek a pověr – přičemž není navíc vůbec jasné, které domorodé pověry jsou opravdu pověrami.

(George Adamson: Můj život se lvy, české vydání Mladá fronta, Praha, 1972)








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.