Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Černý jako smola

Dokonce název minerálu uraninit neboli smolinec (na Příbrami lidově zvaného smolka) je podle všeho odvozen od černé, lesklé smoly, která vzniká v dehtařských pecích, a nikoliv od toho, že nosí smůlu.
Pryskyřice, kterou získávali smolaři z nařezaných jehličnatých stromů, byla v minulosti velmi ceněná a její využívání začíná již v pravěku. Smolaři získávali pryskyřici záměrným poraněním živých stromů. Například u borovice, která jediná dokázala dlouhodobé těžení smůly přežít, se oloupala ve spodní části kmene na několika místech kůra v ploše asi 20–50 decimetrů čtverečních (tzv. lizina). Nesměla se loupat kolem dokola, jinak by strom velmi rychle uhynul.
Na takto připravených místech se nožem udělalo několik zářezů, které směřovaly šikmo dolů, tak vznikla drážková lizina. Pod lizinou byla upevněna nádoba, do níž pryskyřice stékala. Smolař pak několikrát během sezony (od května do října) chodil od stromu ke stromu, pryskyřici z nádob vybíral a zaschlou seškrabával škrabkou do zástěry, jejíž spodní část si připevnil ke stromu, aby smůla nepadala na zem. Jiným způsobem se těžila pryskyřice z modřínu, kdy se ve spodní části navrtala hluboká díra, z níž se pak speciální lžičkou vybírala nashromážděná pryskyřice. U jedle se smůla získávala napichováním pryskyřičných puchýřků.
Surová pryskyřice se nakonec uskladnila v zakopaných sudech, aby se tolik neodpařovaly těkavé látky. V případě borovice bylo možné při dodržení určitých pravidel těžit z jednoho stromu 1–5 kg pryskyřice za sezonu po dobu 25–30 let.
Pokud se pryskyřice neodvážela k dalšímu zpracování do smoláren, mohli ji smolaři tzv. „přehřívat“ přímo v lese. Smůlu napřed rozehřáli a čistili v kotli. Poté se nechala utuhnout do podoby bochníku, jenž byl následně prodáván na trhu. Ve smolárnách se z pryskyřice pomocí dalšího čištění a rafi nace vyrábělo mnoho různých produktů, např. ševcovská smola, kalafuna, terpentýn a terpentýnové silice. A tak mezi odběrateli byli ševci, truhláři, ale hlavně bednáři, kteří vyráběli sudy pro pivovary.
Díky tomu, že smolaření téměř všechny druhy jehličnatých stromů, vyjma borovice, do několika let umořilo a dřevo z podobně využívaných stromů bylo vhodné pouze na topení, tak v mnoha lesích nebyli smolaři vítáni a již za Marie Terezie se klasické smolaření zakázalo. Podobných zákazů se objevilo mnoho, ale nikdy nebyla nařízení důsledně dodržována.
V 19. století byli dokonce někteří smolaři kradoucí pryskyřici přirovnáváni k pytlákům a mezi nimi a hajnými docházelo k mnohým, často i krvavým potyčkám. Pryskyřice sloužila i k výrobě dehtu a s ní související výrobě dalších užitečných látek, k nimž patří i kolomaz.
Aby vznikl dehet, ze kterého se následně vyráběla kolomaz, muselo se sehnat dostatečné množství pryskyřice a dřeva s jejím vysokým obsahem. Vhodné byly téměř všechny jehličnaté stromy, například smrk, modřín, ale nejvyhledávanější byla borovice. Hlavně pařezy před několika lety pokácených stromů se hodily nejvíc. Nashromážděný materiál se musel krátit a štípat na přibližně půlmetrová polena o maximálním průměru 8 centimetrů. Pokud bylo dřevo někde nahnilé či napadené houbou, musel řemeslník nevhodné části osekat.
Nejstarší zachované dehtařské pece se stavěly ve stráni. V hraně břehu se vykopala okrouhlá mělká jáma, jež měla mírně nakloněné dno. Na dno byly vyskládány placaté kameny, které se navíc omazaly hlínou. Vznikla tak velká mísa, mající v nejnižším bodě otvor, jímž vytékal dehet do dřevěné nádoby. Buď se nad vzniklou prohlubní postavil pouze obyčejný milíř z borového dřeva, který se vypálil stejně jako milíř klasický, nebo se nad vydlážděnou prohlubní postavila dehtařská čili destilační pec, jejíž průměr byl od dvou do čtyř metrů. Stavba začínala vystavěním kopule z hlíny, kamene či cihel, mající ve stropě díru na vložení smolného dřeva. Okolo se pak postavila druhá kopule, větší, vysoká 2–4 metry, nahoře opět s vynechaným prostorem sloužícím k odvodu kouře. V prostoru mezi jejich stěnami se topilo. Vzniklé teplo působilo na silně prosmolené dřevo uprostřed pece. Ze dřeva se suchou destilací bez přístupu vzduchu uvolnil dehet a další látky. Jako první vytékala tzv. kolomazná voda, dále pak prchavé oleje (terpentýn), následoval dehet a nakonec černá smola, která nejlépe posloužila ševcům. Po ukončení destilace zbylo uvnitř pece vypálené dřevěné uhlí.
Kolomaz vznikla až přimísením živočišného tuku do dehtu. Tu pak rozváželi kolomazníci na trakaři po hutích, vesnicích, ale i do měst. Používala se především na mazání dřevěných nábojů kol. Avšak měla i jiná upotřebení, například se užívala k ošetření kopyt dobytka nebo k impregnaci kůže. Hospodáři namáčeli do kolomaze vykovaná čísla a značili jimi ostříhané ovce.

Tento text je úryvkem z knihy

Václav Cílek, Pavel Mudra, Zdenka Sůvová a kol.
Střední Brdy – hory uprostřed Čech
Dokořán 2015
O knize na stránkách vydavatele

obalka_knihy

autor


 
 
Nahoru
 
Nahoru