Iluze svobodné vůle – kde by se vůbec mohla brát?

Člověk |

Nikdo nikdy nepopsal žádný mechanismus vyvstávání duševních a fyzických procesů, který by existenci svobody potvrzoval.

Iluze svobodné vůle – kde by se vůbec mohla brát?



(Předcházející text popisuje výpovědi dvou brutálních vrahů o tom, proč se chovali, jak se chovali, a co při tom cítili.)

Zda se lze na výpovědi Hayese a Komisarjevského spolehnout, v tom smyslu, že upřímně popisují své pocity a úmysly, o to tady, jak se ukáže, nejde. Ať už byly vědomé motivy těch mužů jakékoli, nemohou vědět, proč jsou takoví, jací jsou. A my zase nemůžeme vysvětlit, proč nejsme jako oni. Jakkoli se mi dělá z jejich chování špatně, musím si přiznat, že vyměnit si s jedním z nich do posledního atomu místo, byl bych jím. Neexistuje žádná dodatečná část mě samého, která by se mohla v takovém případě rozhodnout vidět svět jinak než on či odolat nutkání trápit druhé. A odpovědnost zůstává problematická i s vírou, že se v každé lidské bytosti skrývá nesmrtelná duše: těžko si mohu dělat zásluhy na tom, že nemám duši psychopata. Kdybych byl 23. července 2007 skutečně v kůži Komisarjevského – to jest, kdybych měl jeho geny i životní zkušenost a identický mozek (či duši) v identickém stavu, jako měl tehdy on –, jednal bych přesně stejně, jako jednal tehdy on. Žádná intelektuálně obstojná pozice, z níž by se to dalo popřít, prostě neexistuje. Jako rozhodující se tu tedy jeví role štěstěny.

Ovšem dozvědět se, že oba zmínění muži trpěli před svým činem mozkovým nádorem, a ten že jejich násilné chování vysvětluje, došlo by v našem morálním cítění samozřejmě k dramatickému posunu. Jenže neurologická choroba přece podle všeho není než speciální případ fyzických dějů, které dávají vzniknout myšlenkám a činům. Porozumění neurofyziologii mozku by tedy mělo očišťovat od viny úplně stejně jako nález mozkového nádoru. Má-li naše vědomá mysl původ v nevědomí, jak potom smysluplně žít a jak připisovat lidem odpovědnost za jejich rozhodování?

Svobodná vůle je iluze. Naše vůle prostě není naším dílem. Myšlenky a úmysly vyvstávají na základě příčin v pozadí, jichž si nejsme vědomi a nad nimiž nemáme vědomou kontrolu. Tu svobodu, kterou se domníváme mít, nemáme.

Ve skutečnosti je svobodná vůle více (nebo méně) než iluze, v tom smyslu, že ji jako pojem nelze soudržně vytyčit. Buď determinují naši vůli předchozí příčiny a my za ni neneseme odpovědnost, nebo je výsledkem náhody a my za ni opět žádnou odpovědnost neneseme. Determinuje-li rozhodnutí člověka zastřelit prezidenta určitý vzorec nervové aktivity, která je zase výsledkem nějakých předchozích příčin – řekněme nešťastného spolupůsobení špatných genů, nešťastného dětství, nemožnosti pořádně se vyspat a přívalu kosmického záření –, jaký význam pak asi může mít tvrzení, že vůle takového člověka je „svobodná“? Nikdo nikdy nepopsal žádný mechanismus vyvstávání duševních a fyzických procesů, který by existenci takové svobody potvrzoval. To většina jiných iluzí má pevnější základ než tahle.
Běžné pojetí svobodné vůle spočívá podle všeho na dvou předpokladech: (1) na předpokladu, že každý z nás se mohl v minulosti zachovat jinak, než jak se zachoval, a (2) na předpokladu, že jsme vědomým zdrojem většiny svých nynějších myšlenek a činů. Brzy ale poznáme, že oba tyto předpoklady jsou mylné.

Ještě hlubší pravdou ovšem je, že svobodné vůli nenasvědčuje ani nic z toho, co o sobě můžeme říci subjektivně – záhy se totiž ukáže, že introspekce je myšlence svobodné vůle nakloněná stejně málo jako fyzikální zákony. Ty zdánlivé volní akty prostě jen spontánně (zapříčiněně, nezapříčiněně či na základě nějaké pravděpodobnosti, to nehraje roli) vyvstávají a okamžik jejich vzniku nelze ve vědomé mysli vysledovat. Stačí chvilka pečlivého sebepozorování a můžete si všimnout, že svou příští myšlenku si nevolíte o nic víc, než si volíte mou příští napsanou myšlenku.

Jsme si vědomi pouze nepatrného zlomku informací, které náš mozek v každém okamžiku zpracovává. Sice průběžně zaznamenáváme změny ve svém prožívání – myšlení, nálada, vnímání, chování atd. –, ale neurofyziologických dějů, kterými jsou tyto změny vyvolány, si vůbec nejsme vědomi. A i o vlastním prožívání bychom někdy vydávali svědectví jen stěží.

Tento text je úryvkem z knihy
Sam Harris: Svobodná vůle, Dybbuk 2015
O knize na stránkách vydavatele
obalka_knihy

 

Na podobné téma viz také (subjektivně) velmi dobrý rozbor problematiky od Matta Ridleyho: Heisenberg a gen pro svobodnou vůli



Úvodní foto: historicair, wikipedia, licence obrázku GFDL, Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported




Související články




Komentáře

22.01.2016, 14:52 taco

Nekvalitní argumentace

Pár příkladů: - "musím si přiznat, že vyměnit si s jedním z nich do posledního atomu místo, byl bych jím." - nepodložená výpověď, nedostatečná a irelevantní definice - "Jenže neurologická choroba přece podle všeho není než speciální případ fyzických dějů," - tak samozřejmě - "Svobodná vůle je iluze. Naše vůle prostě není naším dílem." - místo argumentace tvrzení, Sokrates se obrací v hrobě. A další. No, tuto knihu si tedy fakt nekoupím.

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.