Konec otroctví ve středověku – rozhodl příchod peněz

Člověk |

Kromě pracovních a naturálních dávek měli podaní stále častěji za úkol odvádět poplatky i v penězích. Jakmile vlastník pozemků disponoval takto likvidními prostředky, mohl za ně najímat i zemědělské dělníky (sezónně) či domácí služebnictvo. V tu chvíli zmizela i potřeba mít otroky...




Kdo z nás absolvoval ještě marxistický dějepis, pamatuje si, že otrokářský řád měl vzít za své s pádem Říma. Takový pohled je ovšem hodně nepřesný: otroci existovali ve středověkém arabském světě, ve středověké (tzv. feudální) Evropě i v časech koloniálních. Obchod s otroky mohl být dokonce jednou z aktivit, která stála u kořenů českého státu.
(viz i článek Počátky českého státu – obchod s otroky)
Nicméně přesto lze říct, že mezi 6. a 11. stoletím v západní Evropě význam otroctví jako instituce klesal. Kolem roku 1000 už v Anglii, Francii i německých zemích bylo otroků jen málo (s výjimkou východního pomezí, kde německy mluvící země sousedily se slovanskými oblastmi). Co bylo příčinou tohoto trendu?

V první řadě zřejmě postupující znevolňování dříve svobodných rolníků. Jak ubývalo volné půdy, dostávali se rolníci vůči pozemkovým vlastníkům do čím dále podřízenějšího postavení a za právo se usadit na pánově panství se vzdávali části své svobody.
Slovo servus například může značit stejně dobře otroka jako nevolníka a mezi závislými zemědělskými dělníky a otroky pracujícími v zemědělství byl zřejmě jen malý rozdíl. Spíše než zánik otroctví bychom to tedy mohli chápat tak, že nesvobodnými se stali skoro všichni. Roli jistě hrál i negativní postoj křesťanské církve k otroctví (ovšem pouze pokud se týkalo lidí pokřtěných).
Možná, že pro vládnoucí třídu bylo nakonec výhodnější mít nevolníky než otroky – v systému, jak byl nastaven, se o nevolníky nebylo třeba starat, oni sami byli odpovědní za to, aby se uživili. Jejich pán pouze využíval jejich pracovní sílu a naturální dávky, za což jim byl povinován vojenskou ochranou.
Snad tedy ani nešlo o žádnou zásadní změnu – alespoň z dnešního pohledu nebyl mezi pozicí otroka a nevolníka žádný zvláštní rozdíl, oba typy nesvobody byly navíc dědičné (ovšem ani kvalita života pozemkových vlastníků se od nevolníků příliš neodlišovala, byla to prostě doba téměř všeobecné nouze).

Nicméně přesto zde stojí za úvahu jedna možnost. Zánik otroctví jako instituce mohl souviset s rozšířením peněz. Kromě pracovních a naturálních dávek měli podaní stále častěji za úkol odvádět poplatky i v penězích. Jakmile vlastník pozemků disponoval takto likvidními prostředky, mohl za ně najímat i zemědělské dělníky (sezónně) či domácí služebnictvo. V tu chvíli zmizela i potřeba mít otroky jako domácí sluhy a někdy ve 12. století už o otrocích v západní, severní i střední Evropě mizí víceméně jakékoliv zmínky.

Zánik otroctví se ale z nějakých důvodů netýkal Evropy jižní. Třeba ve Španělsku přetrvávala tato instituce až do období zámořských objevů, kdy její význam opět narostl.

Zdroj: Christopher Brooke: Evropa ve středověku v letech 962–1154, Vyšehrad, Praha 2007

Poznámka: Brooke uvažuje také o tom, že populace otroků není stabilní, je třeba ji stále doplňovat, jinak zanikne. Po skočení vikingských nájezdů se ale v západní Evropě přísun zastavil (a v Evropě střední vedla k témuž efektu stabilizace místních států).








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.