2. Nejde o složitost vlastního jazyka, ale o složitost typického používání jazyka. „Rozvinutější kultury“ mají obvykle větší frekvenci abstraktních označování, větší potřebu komunikovat složitější idee, více jazykových vrstev (např. jazyk pro účely práva), složitější společenské konvence ovlivňující používání jazyka (např. různé formy zdvořilého vyjadřování), větší slovní zásobu… „Rozvinutější kultury“ jsou zpravidla více jazykově globalizované (velké jazyky) a proto i přes jednoduší gramatiku vzhledem k náročnějšímu způsobu použití dochází k srovnatelnému vytěžování neurologické kapacity mluvčího. Tedy jazyky jsou z hlediska jejich obvyklého použití obdobně složité.