U osamělosti ale přece jen zůstává problém: abyste ji na někoho přenesli, museli byste se s někým stýkat – a tedy nebýt osamělí.
Vědci z University of Chicago, University of California-San Diego a z Harvardu ale přesto dospěli k závěru, že určité povahové rysy, které skončí osamělostí, mohou mít jakoby infekční povahu. Přenos proběhne v poslední fázi, kdy se člověk ještě s někým stýká, až poté se uzavře sám do sebe. Zbývá několik posledních přátel, posléze člověk přijde i o ně. U těchto lidí se ale celý proces s velkou pravděpodobností opakuje.
Určité rozdíly se projevují podle pohlaví,, proces má navíc kladnou zpětnou vazbu. Jak člověk jednou osamí, stane se nedůvěřivý a jen těžko už může navázat nová přátelství.
Zdroj a podrobnosti: ScienceDaily
Poznámky: Chtělo by se říct – člověk se definitivně uzavře do sebe, až když si vychová svého nástupce :-)).
Před závěrečným propadnutím samotaření je člověk natolik nesnesitelný, až v ostatních vzbudí pochybnost o smysluplnosti jakéhokoliv lidského kontaktu? (Opět míněno s nadsázkou, asi to nefunguje tak, že když nám někdo leze na nervy, začneme se stranit všech lidí…)
Jak se vlastně předává „mem osamělosti“? Třeba v souvislosti s nějakými koníčky, které těžko s někým sdílet?
V článku je osamělost hodnocena jednoznačně negativně, musí to tak být? (Nemohlo by se šířit i jako pozitivní vzor, člověk v poslední fázi vysvětlí, že je šťastný sám a ostatní lidé ho ruší?)
