Kosmonautika dnes zkoumá tělesa Sluneční soustavy několika způsoby: průletem, navedením na oběžnou dráhu, přistáním statické sondy, přistáním roveru nebo bombardováním (projektil zasáhne cíl – Měsíc, jádro komety, planetku a vyvržený materiál je zkoumán prolétající sondou). To je tak zhruba vše… možná ještě penetrátory.
Všechny tyto postupy mají jedno společné. V akci je obvykle jedna středně velká až velká kosmická sonda nebo několik málo jejich částí (orbiter + lander).
Už delší dobu se debatuje nad změnou nebo rozšířením takticky. Místo jedné velké sondy bychom do vesmíru poslali desítky až stovky malých robotů. Výhoda leží nejen v možnosti sběru dat ve větším prostoru ale také v minimalizaci neúspěchu v případě poruchy. Pokud vám selže polovina z desítek sond, máte stále velkou porci dat.
Hamid Hemmati z JPL pracuje se svým týmem díky grantu 100 tisíc dolarů na projektu robotických koberců, jak jsme to překřtili, neboli dvoudimenzionálních landerů.
Koncept je poměrně jednoduchý. Na povrch Marsu neb třeba Europy bude vysazeno několik desítek „modulů“ o rozměru 1×1 metr ale tloušťce jen 1 centimetr. Uvnitř těchto rohožek budou senzory, kamery, spektrometry apod. Výhodou podobného řešení je i to, že nevyžaduje žádné složité přistávací mechanismy v podobě airbagů, lan, motorů, vzpěr apod., jako je tomu u landerů a roverů.
Uvidíme, zda se koncepce ujme, nebo zůstane jen u plánů, jako tomu bylo u nejrůznějších letadel či vzducholodí pro výzkum atmosféry Marsu.
Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.
