Epigenetická dědičnost znamená dědičnost nesenou něčím jiným než geny v pravém smyslu slova. Co je tedy základem takové dědičnosti? Pokud pomineme memy, zůstává jako možný zdroj DNA v mitochondriích (či další mimojaderná DNA) a buněčná plasma…
Takový pohled na věc působí možná lehce podivně, jakoby lamarkisticky, nicméně o neodarwinistické pohledy na tuto koncepci se pokusili např.Manyard Smith (evoluční biolog, který navrhl"půjčku na oplátku", jednu z nejlepších evolučních strategií v rámci Vězňovy hry). Protože u DNA záleží nejenom na tom, "co se čte", ale i "jak se čte", určují fenotyp nejenom pouze geny, ale i jejich aktivace. Epigenetika přitom zhruba tvrdí, že dědit z mateřské buňky lze i stupeň aktivace genů. Schopností dědivosti tedy disponuje i cytoplasma…
Poměrně bezproblémová je koncepce epigenetiky na úrovni ontogeneze (koneckonců, buňky jednotlivých tkání se od sebe v mnohobuněčném organismu zjevně liší, i když je ve všech stejná DNA). Kontroverznější otázkou je pak epigenetická dědičnost v rámci evoluce druhu – zde se již dostáváme opravdu poměrně blízko lamarkismu.
I zde je však možný i výklad darwinistický. Ten operuje nikoliv s děděním vlastností, ale se schopností se maximálně přizpůsobovat vnějším podmínkám – jde tedy o preferenci variability či plastičnosti v rámci přírodního výběru (tzv. Baldwinův efekt). Potom ve stejných vnějších podmínkách bude jakoby děděno i příslušné "nastavení" organismu, byť samozřejmě ne nějaké konkrétní získané vlastnosti. Následovat pak, ovšem až po patřičně dlouhé době, budou i mutace na úrovni genů, které toto nastavení zafixují (protože odlišné mutace budou selekcí odstraněny) – ve Wilsonovi, ale třeba i v Markošově Tajemství hladiny se používá termínu "norma reakce", které právě vyjadřuje plasticitu přečtení určitého genomu.
Waddington, autor samotného pojmu epigeneze, v této souvislosti uvádí, že účinkem vnějšího prostředí vypěstoval octomilky, jejichž fenotyp odpovídal určité genetické odchylce, aniž přitom ale došlo ke změně genomu. Pokud však určitý extrémní faktor působil po mnoho generací, pak došlo i ke genetické fixaci (a fenotyp pak takovým zůstal i při změně podmínek, návratu "k normálu").
Abychom se vrátili ke známým pokusům s myšmi, kterým se stříhá ocásek. Pokud by existovalo něco jako "gen pro ocas", pak by samozřejmě po čase mohl náhodnou mutací z populace myší vymizet. Myšky, kterým experimentátor stříhá ocasy, nemají díky nim žádnou selektivní výhodu. Z čehož vyplývá, že proti neexistenci genu pro ocas by nepůsobila selekce (ba spíše naopak, je lepší ocas nemít než o něj přijít, obecně myš ušetří na výstavbě ocasu i na DNA – jde samozřejmě o myšlenkový experiment dotažený do absurdity).
Toto jsou výklady, které epigenetiku dávají do souladu s neodarwinismem. Pokud se však vrátíme k verzi s děděním "nastavení genů", které by se předávalo zřejmě nejspíše buněčnou plasmou, jsme již minimálně na hraně paradigmatu.
Pro spory provázející chápání pojmu epigenetiky doporučuji navštívit např. adresu
http://vesmir.cts.cuni.cz/diskuse/hert3.htm.
Z hlediska genocentrického pohledu je ovšem asi hlavní námitkou proti dědivosti v cytoplasmě až úzkostná snaha o přesnost kopírování DNA…
(poznámka: problém je ale složitější, protože dědivost nemusí být součástí cytoplasmy, ale "ne-DNA" struktur jádra)
