Evoluční původ celé řady skupin organismů je nejasný. Zřejmě teprve rozsáhlé genetické mapování ukáže, nakolik naše stávající představy odpovídají skutečnosti. Jednou z dosud poněkud zamlžených otázek je i původ skupiny živočichů, k níž náleží také člověk – obratlovců.
Část knih o pravěku spojovala obratlovce s láčkovci, většina je však dávala do souvislosti s ostnokožci. Jenže ono není úplně jisté ani to, zda není uměle vytvořená skupina strunatců (kam kromě obratlovců spadají pláštěnci a také známý kopinatec) a zda nejde o pouhé konvergence.
Řekněme ale tedy, že všichni strunatci mají společného předka a že bychom jej měli hledat mezi ostnokožci. Protože již z kambria známe první ryby, vlastní vývoj strunatců musel proběhnout ještě před začátkem prvohor. Žádné paleontologické doklady o tom ale nemáme.
V průběhu jejich vývoje došlo zřejmě ke dvěma hlavním změnám – složení vnitřní struny změnilo složení z uhličitanu vápenatého na fosforečnan vápenatý (vápník se v kostrách pravěkých organismů přitom objevil tak, že tento prvek byl pro živočichy jedovatý a bylo třeba jej detoxikovat – cíle prvních schránek nebyla ochrana živočicha, ale čistě potřeba vysrážet vápenaté ionty z roztoku).
Druhou významnou změnou byla neotemie, tj. uchování dětských rysů až do dospělosti. Někteří ostnokožci žijí první, larvální část života volně v oceánu, v dospělosti pak patří k živočichům usedlým. U předků strunatců došlo k prodloužení první vývojové fáze na celý život. Je jasné, že aktivnější životní styl se příznivě podepsal mj. i na utváření mozku (kromě obratlovců patří k dalším relativně inteligentním mořským živočichům také hlavonožci).
Neotemie hrála v dalším období vývoje vůbec významnou roli. Výrazně se podílela i v evoluci člověka. Trend, v rámci kterého se výrazně protáhne doba vývoje a učení jednotlivce, výrazně odlišuje člověka i od jeho nejbližšího příbuzného, šimpanze.
Na okraj: Albert Einstein dokonce uvedl, že vědec je vědcem především proto, že jeho duševní vývoj se jakoby zpomalil. I v dospělosti si tedy klade otázky vlastně dětské, třeba takové, které se týkají času a prostoru. Pokud však o nich dokáže současně přemýšlet "dospělým" způsobem, pronikne do hloubky a má šanci učinit významný objev.
(Zdroj: především Josef Beneš, Zdeněk Berger: Pravěká zvířata, SPN, Praha, 1992)
