Student World

Co vlastně máme na mysli, když hovoříme o kultuře šimpanzů?

Předmětem našeho zájmu by se nejspíše mohly stát dvě zcela odlišné skupiny jejích rysů: předměty užívané – někdy vyráběné – za účelem řešení nějakého problému (v případě šimpanzů obvykle v souvislosti s obstaráváním potravy) a atributy poněkud nejednoznačnější povahy, které mají co do činění s návyky a chováním, jimiž se určitá populace těchto lidoopů vyznačuje, zatímco u jiné (ačkoli poměrně blízké) zaznamenány nebyly.

Mezi nejznámější problémy, jež šimpanze přiměly k výrobě a užívání nástrojů – a které bychom tedy mohli zařadit do skupiny první – patří lov termitů. Když jej v polovině 20. století jako první pozorovala Jane Goodallová v Gombe, vzbudil téměř senzaci. Termity považují za skutečnou lahůdku nejen lidé, ale i jiní živočichové – jejich neobyčejně tvrdé příbytky jsou však pro případné zájemce doslova nedobytnou pevností.

Pouze v období rojení u příležitosti zásnubního letu, který nastává vždy na počátku období dešťů, si mohou predátoři – ať už lidé či zvířata – přijít na své a chytat je přímo za letu nebo je později, když si už bez křídel nemotorně klestí cestu po zemi, jednoduše posbírat. Jane Goodallová však zjistila, že gombští šimpanzi přišli na způsob, jak si tuto pochoutku opatřit ve všech ročních obdobích.

Vybrali si dlouhý stonek trávy (popř. tenkou větvičku), menší postranní větve a listy z ní odstranili a opatrně ji vsunuli do některého ze vstupních otvorů termitiště. Termití vojáci se k vetřelci přiřítili, kusadly se do stonku zaklesli a sveřepě se jej drželi po celou tu dobu, co jej šimpanz opatrně vytahoval ven. Pak už stačilo jen protáhnout stonek mezi zuby a šťavnaté sousto plné bílkovin bylo „doma“.

Později byla svědkem podobného lovu mravenců rodu Dorylus. K těmto tvorečkům je – jak jistě potvrdí každý, kdo nějaký čas pobyl v Africe – zapotřebí přistupovat s maximálním respektem. Čas od času se mohutný proud čítající na milion jedinců vydává hledat místo pro nové mraveniště. Všechno živé, co se mu připlete do cesty, se vzápětí stává obětí hrozivě vyhlížejících, centimetr dlouhých bojovníků, vybavených vskutku úctyhodnými kusadly, a poté pohlceno dělníky a příslušníky rozmnožující se kasty, kteří je následují. Zbavit masa mrtvé tělo antilopy je tak doslova záležitostí hodin. Šimpanzi z Gombe přišli na to, že pokud od mravenců zachovají bezpečnou vzdálenost, mohou se předklonit a do středu jejich průvodu ponořit hůlku – pak už stačilo jen vyčkat, až se po ní vojáci vyřítí vzhůru, aby zjistili, kdo se to opovažuje jejich pochod narušovat, hůlku vytáhnout a jedním plynulým pohybem odzdola nahoru si palcem a jedním z prstů druhé ruky úlovek nahrnout rovnou do úst – a žvýkat jako divý. Výsledek: chutný, výživný pokrm – ačkoli z něj vyhlídka, že za jakoukoli chybičku, jež se vloudí, zaplatí kousanci na těch nejcitlivějších místech, dělá něco na způsob adrenalinového sportu.

Jak se ukázalo, jsou tyto vzorce chování vlastní pouze populaci z Gombe. U šimpanzů v Mahale, vzdálených nějakých sto mil jižně od jezera Tanganika, nebyl zaznamenán ani jedenz nich. Nicméně u některých západoafrických populací šimpanzů se podobné chování přece jen objevilo – avšak zdaleka ne zcela identické. Spíše než na dlouhé tenké stonky trávy loví termity na větvičky, jejichž konce rozžvýkají, takže vypadají jako jakési kartáčky na zuby a hmyz se na nich může dobře zachytit. Podstatné však je, že právě tyto nepatrné rozdíly lze považovat za kulturní prvky, neboť se omezují pouze na určité populace. Kdysi dávno se jednomu ze šimpanzů podařilo vyřešit nějaký problém a ostatní pak jeho postup pouze převzali. Časem se rozšířil na celé společenství – žádných výraznějších změn však nedoznal, neboť zvířata jedno po druhém jednoduše opakovala to, co viděla u ostatních, aniž by jeho postup nějak obohacovala o své zkušenosti získané vlastními pokusy a omyly. A tak se ještě dlouho po smrti dotyčného vynálezce loví termiti či louskají ořechy v podstatě způsobem, který jim zanechal. Jeho techniku tak nejspíše jedna generace od druhé jednoduše „odkoukala“. A ačkoli není vyloučeno, že k ní onen hloubavý jedinec dospěl metodou pokusů a omylů, jeho nástupci už pouze opakovali to, co viděli.

Právě skutečnost, že jednotlivé techniky jsou v rámci téže populace identické, zatímco u různých populací se liší, je důkazem, že jde o pravé sociální učení a nikoli o návyky, jež by si jednotliví šimpanzi osvojili každý zvlášť svými vlastními pokusy a omyly. Kdyby se na nich tato metoda nějak podílela, nepředpokládali bychom rozdíly pouze mezi populacemi – právě naopak: určitá populace by k řešení téhož problému používala několika různých postupů a každý z nich by byl zcela originálním výsledkem úsilí konkrétního jedince nalézt nějaké uspokojivé řešení onoho zapeklitého problému (v jednotlivých populacích by se tak vyskytoval více méně stejný rozsah vzorců chování).

Poněkud skeptičtější reakcí by však mohl být názor, že ačkoli se užívání nástrojů (či dokonce jejich výroba) zdá být u šimpanzů (a snad i orangutanů) záležitostí zcela běžnou, přehlídka jejich výtvorů až tak působivá není – nějakých dvanáct hůlek, kamenů a listů. Jak zaznamenali výzkumníci, listy šimpanzi používají při ošetřování ran k otírání krve a hlenu či jako jakési houby, které nasáknou vodou, takže se mohou napít i z dutin stromů, jež jsou jinak nedostupné. A právě k tomuto účelu by je pravděpodobně použil i člověk. Avšak měli bychom se nad něčím takovým vůbec pozastavovat? Kdybychom porovnali rozmanitost výtvorů, s níž se setkáváme u šimpanzů, s pestrostí artefaktů, které vytvořil moderní člověk, pravděpodobně by v nás budilo zcela oprávněné pohoršení už srovnávání samotné. Kde jsou pluhy, vozy tažené osly, luky a šípy, nemluvě o visutých zahradách babylonských či Velké pyramidě v Gize?

Podle McGrewa bychom se však před podobným chvástáním měli mít na pozoru. Ze srovnání s nejméně technicky vyspělými kulturami člověka totiž šimpanzi se svojí výbavou sestávající z onoho tuctu zaznamenaných nástrojů až tak špatně nevycházejí. Např. původní obyvatelé Tasmánie žili před tím, než je bílí kolonisté koncem 19. století zcela vyhladili, velmi prostým – ne-li primitivním – způsobem života lovců a sběračů. Od australské domorodé kultury byli v důsledku vzestupu hladiny moře, k níž došlo poté, co koncem poslední doby ledové roztály vrcholy ledovců, přibližně 10 000 let izolováni. Zcela prosti jejího vlivu jako by ztratili schopnost (či dokonce potřebu) používat mnoho základních artefaktů, jež jsou u původních australských populací na pevnině zcela běžné, a ty, které byly vynalezeny později, se přes Bassovu úžinu nikdy nedostaly. Chyběly jim tedy takové věci jako keramika, výrobky ze železa, luky a šípy, háky užívané k rybolovu, vrhače kopí, bumerangy a kánoe – zkrátka všechno, co se běžně vyskytovalo na pevnině (a co podle archeologického záznamu v počátcích své vlastní historie povětšinou sami užívali).

Pokud můžeme posoudit, sestávala před jejich zánikem celá jejich výbava z pouhých osmnácti nástrojů – holí užívaných k hloubení jamek, několika kusů velmi prostého nářadí z kamene, kopí, lan vyrobených z trávy, košíků, skrýší (v nichž číhali na svou kořist) a pastí (na ptáky). Zkrátka seznam, jenž se co do velikosti či obsahu od nástrojů přisuzovaných současným šimpanzům nijak zvlášť nelišil.

Jisté kvalitativní rozdíly mezi oběma druhy snad spočívají pouze ve dvou věcech – šimpanzům (na rozdíl od Tasmánců) chybí něco na přenášení předmětů (jako např. košíky či vydlabané tykve) a složitější artefakty (např. skrýše a pasti). Jinak bychom si, jak poznamenává McGrew, před takovým šimpanzím výtvorem, jenž by se nějakým nedopatřením někde ve vitrínce octl bez nápisu, nebyli ani v nejmenším jisti, zda patřil člověku nebo šimpanzovi.

A nejinak je tomu s kameny, které západoafrickým šimpanzům slouží jako jakási kladiva k rozbíjení ořechů guinejské olejové palmy, jejichž jádra jsou doslova nedobytná. Jelikož si pamatují, kde je naposledy použili, po cestě k dalšímu stromu je pouze posbírají – používají tak stále tytéž kameny. Výsledkem je, že jeví zcela zřetelné známky opotřebení a tvarem připomínají nejstarší kamenné nástroje, které používali naši prapředci hominidi před nějakými dvěma miliony let. Samotný tvar či charakter opotřebení tedy nepostačuje k tomu, abychom nástroj obsažený ve fosilním záznamu zcela jednoznačně přisoudili hominidům, a nikoli lidoopům. Archeologové v nich vždy viděli výtvory našich prapředků – a v určitém smyslu i jakýsi důkaz zrodu specifického druhu vyspělejší mysli, jíž se linie vedoucí k člověku vyznačuje. Je však takový závěr opodstatněný? Zcela jisti si samozřejmě být nemůžeme – ohledně závěrů vyvozovaných z archeologického záznamu by tedy větší míra obezřetnosti možná neškodila.

(pokračování: Znají šimpanzi léčivé rostliny?)

Tento text je úryvkem z knihy

Robin Dunbar: Příběh rodu Homo, Academia, Praha 2009

O knize na stránkách vydavatele

autor