Jenže bychom si neměli představovat, že šlo o nějaký harmonický proces. Koexistence a symbióza bývá spíše výsledkem delší společného vztahu, kdy se na sobě organismy (dejme tomu houba a řasa) stanou tak závislými, až někdy prakticky splynou (lišejník). Původní vztah však oboustranně prospěšný nebyl.
Dosud převládající teorie soudí, že velká buňka pozřela (fagocytóza apod.) aerobní bakterii, která byla předkem našich současných organel – mitochondrií. Zvláštní shodou okolností se stalo, že namísto strávení se predátor zkusil nějak „přiučit“ a namísto konzumace bakterii spíše zajmout.
Nathan Lo zniversity of Sydney a Claudio Bandi z University of Valencia to ale vidí jinak. Podle nich mitochondrie byla naopak parazitem, který pronikl do hostitelské buňky, a ušetřil ji. Zjistili, že některé bakterie ze skupiny ricketsie mají geny pro bičík, i když ho dnes už nepoužívají a fungují jako stabilně vnitrobuněční parazité. Právě tyto bakterie jsou nejpříbuznější mitochondriím, a to i když uděláme srovnání „přes celý genom“ (tj. tím vyloučíme náhodný přenos při mezidruhové výměně genetické informace mezi bakteriemi).
Předkové mitochondrií tedy asi měly bičík a kdysi se pokusily větší archeu (nebo co to přesně bylo, viz dále) „ulovit“. Na to se namítá, že přítomnost bičíku ještě nemusí znamenat dravou bakterii a i dravce může pozřít větší buňka, ale úplně přesvědčivě to nepůsobí – vyžaduje to totiž o „jednu náhodu víc“.
New Scientist – Poznámka:
– Zajímavé je, jak se výzkumy i teorie soustředí na organely, a opomíjejí vznik buněčného jádra. To se utvořilo ještě před symbiogenetickými událostmi? Existovaly snad někdy „archea“ s jádrem, ale bez chloroplastů a mitochondrií?
– Mitochondrie jako počáteční parazit – na tyto teorie šlo narazit již dříve.
