Označují se jako mušky ovocné i banánové, ale tyto jejich preference určitě nejsou na vině. Jako zavilý nepřítel zdravé výživy bych doma snesl ovoce pouze naložené v alkoholu. Soudím, že mušky byly spíše přilákány právě octem, který si liji na tlačenku a buřty a zbytky pak nechávám v talířích na stole. Možná též zbytky piva v lahvích jim voněly.
Posléze situaci bylo třeba začít řešit dle hesla Žít a nechat zemřít. Nicméně jsem se rozhodl, že než posypat celou kuchyň DDT, spojím hubení s vědeckým výzkumem. Ostatně octomilkám se věnoval už jeden z otců genetiky, Morgan, a dostal za ně Nobelovu cenu, v dnešní genetice představuje octomilka modelový organismus a sekvenována je řada druhů…
Nejprve výzkumné zjištění, které se nijak netýká biologie. Kolik rohlíků si kupujete v supermarketu? Pravděpodobně uvedete jako odpověď sudý počet, spíše 8 než 7. Preference sudých čísel je, zdá se, všeobecná – viz i negativní konotace slova lichá, „lichá naděje“ apod. Když jsem nechal svému konání volný průchod, měl jsem tendenci vybíjenou přerušit vždy po sudém počtu čárek (samozřejmě těžko říct, zda to odpovídalo skutečnosti, rozhodoval nicméně subjektivní pocit). Přitom sudá čísla vlastně nejsou oproti prvočíslům moc zajímavá, subjektivně jsem ale neměl žádná nutkání zarovnávat počet kořisti na prvočísla.
Kuchyně je dvojbarevná, ve žluté a modré. Hmyzáci zpočátku téměř výlučně sedali na žlutou (to se ostatně i říká, při některých příležitostech se nedoporučují žlutá trička apod.). Jak jsem drosophily hubil, objevila se skupina mušek sedajících na modrou a postupně převládla – dlouho se mi totiž kdovíproč nechtělo tlouct do modrých povrchů. Nakonec jsem se ale odhodlal a než jsem populaci zcela zdecimoval (alespoň doufám), podařilo se mi ještě vyšlechtit namísto modrofil zase žlutofily.
Tu vyvstalo ovšem několik otázek: všechny ty změny odpovídaly variabilitě a selekci, nebo jde o naučené chování? Pro představu o rozsahu experimentu, denně jsem ubil klidně i trojciferný počet nebohých mušek, nicméně samozřejmě zdaleka ne vždy jsem byl úspěšný. Učit se mohly. Každopádně hmyzí záplava ve mně vyvolala i jisté znepokojivé otázky týkající se odmítané abiogeneze. Tuto verzi budu nadále testovat eliminací větrání, ostatně v kapsách zapařeného a vydýchaného vzduchu je stejně nejlépe (tak pravil Ignácius z knihy Spolčení hlupců).
Otázku selekce vs. učení jsem konzultoval s odborníky. Doc. Lukáš Kratochvíl z Přírodovědecké fakulty UK mě laskavě poučil o generační době octomilek (7 dnů a více). Ukázalo se, že tedy není taková, aby se za pár dnů u mě mohlo vystřídat více generací, čili o selekci zřejmě nešlo. I tito jednoduší hmyzáci se nicméně mohou učit – byl jsem odkázán na text Behavioral analysis of color vision in Drosophil na webu Frontiers (http://www.frontiersin.org/10.3389/conf.fphys.2013.25.00016/event_abstract). Dnes těžko udělat něco opravdu nového, v tomto případě totiž výzkumníci též měnili barevné preference drosophil; i tak zdánlivě zcela primitivní organismus tedy dokáže produkovat celkem složité chování. V průběhu pokusu jsem zjistil ještě další zajímavou věc. Mušky měly čím dál více tendenci sedat si na hrany, kde jednak bylo obtížnější je trefit, za druhé pak jsem si při úderech občas i otloukal ruce do modřin a krve. K mému velkému štěstí se žlutofily i modrofily k tomuto úskoku odhodlaly až docela pozdě a neprováděly ho důsledně, jinak bych na výsledek střetnutí nesázel. (Další věc je, že kdyby experiment trval nějakou dobu a mušky mě fascinovaly svou vynalézavostí, přestalo by se mi asi chtít je zabíjet.)
Rovněž je jistě logické předpokládat, že důslednější, sofistikovanější a delší selekcí bych z původně mírumilovných mušek vyšlechtil tvory, jejichž hlavní emocí je nenávist ke svému hubiteli. Vzpomněl jsem si v této souvislosti třeba na dílo Gerorge R. R. Martina Písečníci a na to, co se postupně stalo z hrdinových domácích mazlíčků. Do bytu jsem vždy vstupoval s obavou, že se na mne vrhne zformovaný roj drosophil a pokusí se mě oslepit či udusit, tak daleko však jejich schopnost učení nešla – i když kdybychom přidali selekci po pár generací, kdo ví? Když Beljajev vyšlechtil za tři generaci lišky vrtící na člověka ocasem a odmítající se krmit bez lidské přítomnosti, nelámal bych hůl ani nad octomilkami. Třeba zmutují tak, že jednou zde na mě místo modrofil či žlutofil bude čekat fila brazilská – a že setkání s tímto plemenem nemusí patřit k zážitkům příjemným…
