Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Ochrana pralesů ubírá prostředky potřebnější jinde

Na naše otázky odpovídá RNDr. Tomáš Grim, PhD., který se na Palackého univerzitě v Olomouci zabývá behaviorální ekologií ptáků. Kromě potravní ekologie drobných pěvců se věnuje různým aspektům vztahu mezi hnízdním parazitem kukačkou obecnou a jejími hostiteli. Přednáší systém a fylogenezi strunatců, zoogeografii a občas ekologii chování a ornitologii. Když zrovna netráví čas někde v tropech, věnuje se popularizaci vědy v českých časopisech a novinách – na vrub si může připsat přes 250 populárně vědeckých článků.

Před nějakým časem jste do časopisu Vesmír napsal článek polemizující proti soustředění ochranářských aktivit na deštné pralesy. Můžete stručně shrnout tento text?

Otážete-li se skoro kohokoli, kam je třeba investovat nejvíce úsilí a peněz v rámci ochrany přírody, dostane se vám téměř standardní odpovědi „no přece do tropických pralesů, hlavně do Amazonie“. To jsem si sám ověřil na mých kamarádech a známých, jak laicích, tak profesionálních biolozích a taky při rychlém průzkumu internetových zdrojů o ochraně přírody.
Není divu, když se většina papírových i elektronických médií ani nepokouší odtrhnout od tradiční svaté trojice „lesy-tropy-Amazonie“. Problém je v tom, že nejohroženějším biomem světa rozhodně nejsou lesy (jsou to naopak typicky nelesní prostředí jako stepi, savany a macchie). Podíváme-li se přesto na lesy, zjistíme, že nejohroženější jednoznačně nejsou klasické ikony deštných pralesů, ale naopak tzv. sucholesy v tropickém pásu a listnaté a smíšené lesy v mírném pásu. Soustředíme-li se přesto na tropické deštné lesy, uvidíme, že oslavovaná Amazonie je z nich zdaleka nejméně ohrožená – skutečným ekologickým průšvihem jsou lesy jihovýchodní Asie a Indonésie. Dokonce i v Jižní Americe je na tom Amazonie zdaleka nejlépe: atlantské deštné lesy východní Brazílie (historicky i ekologicky naprosto odlišné od těch amazonských) jsou zlikvidovány z více než 90%, zatímco z Amazonie ubylo méně než 20% lesních ploch (navíc značná plocha amazonského lesa dnes roste na místech, která byla dříve indiánskými poli, tedy těžko můžeme mluvit o nějakém „panenském“ pralese, alespoň ne v tom naivním smyslu prezentovaném v médiích).
Vzhledem k tomu, že ochranářských peněz je málo, mohou ochranáři propagací tropických „deštňáků“ a především Amazonie ubírat zdroje a pozornost těm skutečně prioritním oblastem a biomům.
Takže bych shrnul: pralesů ubývá – ale ono hodně záleží na tom kde, kdy a jak. Třeba ty zmiňované atlantské deštné lesy byly zlikvidovány už dávno v minulosti evropskými kolonizátory a dnes jich už nijak podstatně neubývá (ostatně není moc z čeho ubývat). Naopak novoguinejské lesy jsou relativně ve vynikajícím stavu – ten se ale podle prognóz může dramaticky zhoršit během nejbližších desetiletí „díky“ populačnímu boomu (a už dnes se mění k horšímu, mimo jiné kvůli ilegální těžbě dřeva).

Jaký pohled na problematiku biodiverzity v tropických pralesích dnes převládá?

Biodiverzita, měřená jako druhová početnost na jednotku plochy, je v tropech skutečně mnohem vyšší než v mírných pásech – to je jeden z nejlépe doložených biologických jevů vůbec. V prudkém kontrastu k tomu se zatím ekologové neshodli na vysvětlení této závislosti, i když se v posledních letech zdá, že zásadní bude energetická bilance tropů oproti ostatním částem zemského povrchu.
V souvislosti s ochranou přírody je ale zásadnější otázka, co se děje s biodiverzitou konkrétních biomů po zásahu člověka. Zůstaňme ještě chvíli u deštných lesů (s vědomím toho, že skutečné priority jsou úplně jinde biotopově i geograficky). Nejčastěji se mediálně propírá jejich kácení (viz např. reklamní materiály Greenpeace a dalších ochranářských hnutí). Prostý občan se dozví, že kácení brutálně snižuje druhovou pestrost, a že to je špatně. Jenže: jednak není vůbec není vůbec jasné, proč bychom měli považovat pestrost za cennou hodnotu (tradiční posvátná formulka „biodiverzita = stabilita“ je nesmysl – zkuste třeba zničit druhově chudý ruderál před hospodou), jednak ani paušálně neplatí první tvrzení, totiž že kácení má negativní vliv. Ke každé studii, která referuje o úbytku druhové diverzity po kácení (a na níž staví svoje argumenty ochranáři v médiích) totiž můžeme doložit jinou studii, která ukazuje, že diverzita po kácení neklesá a často dokonce stoupá (a o těchto studiích už v médiích neuslyšíme).
Na tom není nic divného – všeobecně začíná převládat tzv. výběrové kácení, kdy se z hektaru skácí a odveze jen pár (v Latinské Americe typicky 1–3) obřích stromů. Proč? Většina bohatství tropické „pokladnice“ je průmyslově bezcenná (například dřevo může být příliš tvrdé na to, aby se vyplatilo jej opracovat) a navíc je většina stromů příliš malá, aby jejich těžbou, odvozem a zpracováním těžařská společnost nezkrachovala.

Rozumím tomu dobře, že kácení podobně jako požár vlastně vytváří určitá stanoviště, která v souvislém lesním porostu scházejí? Souvisí to, co popisujete, s významem různých výsypek, okrajů měst či silnic na našem území?

Tak nějak. Řada druhů organismů potřebuje narušená sukcesní stanoviště a v klimaxovém deštném lese přirozeně vyhyne. Není divu, že i v původních a tedy nekácených lesích najdeme největší druhovou pestrost tam, kde je les pravidelně narušován sesuvy půdy či drobnými polomy po vichřicích – a právě tohle selektivní těžba dřeva v podstatě kopíruje.
Problém je tedy jinde: v mediálních bludech o tom, že hlavním problémem je kácení lesů zlovolnými americkými a japonskými těžařskými společnostmi. Ve skutečnosti je hlavní problém – všude na světě – přelidnění, které konkrétně v tropech vede k vypalování lesů drobnými farmáři a vylovování „bushmeatu“ (zvěře, která se přesouvá z lesů a savan na tržiště a do trávících traktů občanů). Vypalování lesů a jejich přeměna na pastviny a pole je zodpovědná za 80 % plošného úbytku deštných lesů na světě! Komerční kácení může za zbylých 20 %. Možná ještě závažnější problém je introdukce nepůvodních rostlin a živočichů, kteří se pak perou o životní prostor se „starousedlíky“, a dále vysychání deštných lesů díky klimatickým změnám. Na ty ovšem nelze ukázat tak snadno a naivně prstem jako na „hamižné americké či japonské těžaře“.

Jaké oblasti by podle vás naopak stály za zvýšenou ochranu?

Jako ostatně vždy platí, že zvolené preference budou záviset na zvolených kritériích. Lze poměrně jednoduše ukázat, že třeba kritérium „nejvyšší biodiverzita“ spolehlivě utopí vzácné ochranářské peníze tam, kde to není zdaleka tolik potřeba. Je zcela zjevné, že v největším průšvihu jsou druhy málo početné, které obývají malé a/nebo rozdrobené areály – např. jasoně červenookého můžeme v rámci České republiky vyhubit kdykoli se nám zamane, stačí zajet do Štramberka a poprášit insekticidem jedinou českou populaci tohoto motýlího skvostu (zkuste naopak vyhubit běláska zelného). Tohle platí v jakémkoli geografickém měřítku. Kritérium „nejvyšší biodiverzita“ by pak fungovalo, kdyby oblasti s nejvyšší biodiverzitou zahrnovaly nejvíce endemitů (tj. areálově omezených druhů). Tak tomu opravdu je – ale jen ve velkých kontinentálních měřítkách (tropy mají nejvíc druhů i nejvíc endemitů, polární oblasti bodují téměř nulově v obojím). V lokálních „kilometrových“ měřítkách je tomu však přesně obráceně, endemity prostě vegetují často jinde než většina druhů. Pro ochranu přírody jsou samozřejmě kontinentální měřítka irelevantní – nikdy nebudeme vyhlašovat národní parky zahrnující půl Afriky nebo celou Austrálii.
Jaké jiné kritérium než zjevně zavádějící biodiverzitu pak ale zvolit? Osobně se shodnu s těmi biology, kteří si více všímají endemismu a dále – na biomové úrovni – poměru mezi zničenou plochou daného prostředí a jeho zbývající plochou, která je chráněna. Investovat například jakékoli peníze do územní ochrany tajgy je absurdní – těchto boreálních lesů je narušeno méně než 3 % plochy, zatímco v chráněných oblastech je asi 9 % plochy. Naopak stepi, tedy travinná společenstva mírného pásu, jsou zdevastována řádově více (narušeno či zcela zlikvidováno skoro 50 % plochy), ale chráněna nejsou prakticky vůbec (chráněno méně než 5 % plochy). Nic překvapivého: kdo by živořil v tajze, když může snadno zúrodnit step, která už de facto je pastvinou a polem.

Pokud bychom se zaměřili na ČR, jakých míst/oblastí bychom si měli více všímat mimo „profláklých“ národních parků?

Laiky by asi překvapilo (ale biology by překvapit určitě nemělo), že na zoologické exkurze se studenty olomoucké Palackého univerzity jezdíme místo do národních parků do oblastí dlouhodobě „ničených“ člověkem kácením dřeva, těžbou kamene, pastvou nebo vypalováním. Váté písky u Bzence, Pálava, lomy u Grygova nebo Mohelenská step však obývají zcela unikátní druhy živočichů i rostlin, které jsou specializované právě na okus ovcemi, ošlap člověkem či pravidelné narušení ohněm, dynamitem nebo sekyrou (respektive jejich přirozenými ekvivalenty v podobě sesuvů, blesků a dalších „pohrom“). Opět se není čemu divit – lesy (rozumějte „pole na dříví“) pokrývají třetinu plochy našeho státu, zatímco celková plocha lomů, stepí, přirozených pasek a parkových lesů „savanového“ typu je zanedbatelná.
Aby toho nebylo málo, lesů ještě přibývá – a to je skutečný ekologický problém. Stačí se podívat na sto let staré fotografie nějakého místa a podívat se na totéž dnes v reálu. Např. „panenský“ les v první zóně národního parku Podyjí (což je díky půlstoletí izolace za pohraničními ostnatými dráty jedna z největších divočin v České republice) tam na mnoha místech ještě v nedávné době nebyl vůbec, nebo v mnohem méně zapojeném stavu. Vysazování lesů a likvidace tradičních způsobů hospodaření (pastva, vypalování, nízké a střední lesy) je nejlepší způsob, jak se v naší přírodě zbavit těch organismů, které jsou ochranářsky nejcennější. Většina laiků – a bohužel i někteří „odborníci“ – stále za tu jedinou pravou přírodu považují les a to ještě „ten krásně vysoký a hustý“.

Tento text je úryvkem z rozhovoru v připravované knize Kapka metanového deště (jakési pokračování rozhovorů Než přijde vakovlk, http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/nez_prijde_vakovlk)

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru