***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Lorenzem osobně zaznamenaný případ se týká husy, která se při prvním vstupu do určité místnosti polekala a zareagovala instinktivně – únikem ke světlu, respektive k oknu (což odpovídá příslušné únikové reakci těchto ptáků). Při dalších návštěvách pokoje pak zacházela taktéž k oknu, už však zcela klidně a jen tak krátce, „ze zvyku“.
Tento případ je ještě vcelku normální, Lorenz však cituje další autory, kteří si povšimli mnohem větších bizarností. Margaretta Altmanová se například zmiňuje o koni, se kterým několikrát tábořila na určitých místech. Kůň posléze nebyl ochotný kolem takových míst projít, aniž by se alespoň na oko opět „tábořilo“ – bylo tedy potřeba složit z něj náklad, chvíli čekat, pak jej znovu naložit a vyrazit na další cestu.
Ještě podivuhodnější je pouze jako legenda tradovaný příběh koně patřícího původně jistému těžkému alkoholikovi. Vždy, když šel s novým majitelem kolem nálevny, musel tento na chvíli zastavit, vejít do místnosti a zase se vrátit – jinak nebylo možné pokračovat v cestě. A aby historka měla nějaký další vývoj – dotyčnému to celé bylo trapné a tak si začal v hospodách sám posléze objednávat a nakonec se díky svému koni skutečně stal alkoholikem :-).
V psychologické, respektive psychoanalytické terminologii by popisované chování pravděpodobně odpovídalo nutkavé neuróze.
(Zdroj: Konrad Lorenz: Takzvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992)
