Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Pískovce, Indiáni a my

Následující text je doslovem Václava Cílka ke knize
John Wesley Powell
Průzkum řeky Colorado a jejích kaňonů
Zpráva majora J. W. Powella, Washington, 1895

Pískovce, Indiáni a my

České vydání této knihy vzniklo tak, že ze své čtvrté a asi poslední cesty do pískovcových oblastí Colorada, Utahu a Nového Mexika jsem kromě spousty jiných knih (americké antikvariáty jsou tak velké a laciné!) přivezl i Powellovu monografii o výzkumu řeky Colorado a jejích kaňonů. Je to kniha, které se v těchto státech nelze vyhnout – v mnoha vydáních se dá koupit v kdejakém informačním centru národních parků, v obchodech s indiánským zbožím a ve všech větších knihkupectvích. Má statut naprosté klasiky, protože se jedná o první podrobnější popis střední části obrovského povodí řeky Colorado. Knihu jsem přinesl do nakladatelství Dokořán, kde se zalíbila. Mezitím se ukázalo, že biolog Miloslav Nevrlý z Liberce, starý skaut a autor jiné slavné knihy o pískovcích (Chvály Zadní země, Vestri 2002) má mezi svými skautskými přáteli i člověka, který část knihy již přeložil. Propojit těchto pár lidí již nedalo velkou práci, takže kniha je na světě.
Jaký má pro nás význam? Odpovědět lze myslím dvojím způsobem – a to z amerického pohledu a pak z hlediska našich pískovcových oblastí. Obojí spolu může úzce souviset. Před 25 lety koupili moji rodiče chalupu ve Lhotě u Dřevčic na okraji chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Do té doby jsem nejraději navštěvoval krasové oblasti a chválil vápence a jejich jeskyně. Do pískovců jsem zpočátku vstupoval jako turista, ale postupně jsem začal kopat v jeskyních a pod převisy a pronikat do toho, jak vznikají a fungují pískovcová skalní města. Zabývali jsme nejprve různými procesy zvětrávání a tvorby skalních povrchů, později ve spolupráci s archeology jsme kopali v několika desítkách převisů roztroušených zhruba od Dubé na Kokořínsku až po Chřibskou v Českém Švýcarsku. Sžili jsme se s pískovci a myslím, že zejména archeologické výzkumy přepsaly dosud známou historii několika krajů.
Cílem těchto výzkumů byla zejména otázka mezolitického osídlení o stáří zhruba 6–10 000 let. Čeští mezolitici žili způsobem, který se nápadně podobá americkým Indiánům. Byli to lovci a sběrači, kteří svým krajem procházeli po loveckých stezkách směřujících od bývalých jezer a bažin, kde v létě lovili ryby, vodní ptáky a bobry, do pískovcových skal, kde na podzim sbírali lískové oříšky a v zimě lovili např. kuny na kožešiny. V české krajině se tak nečekaně odkryla „indiánská“ vrstva. Najednou jsme měli pocit, že „Amerika“ k nám patří a že dětské tábory v indiánských týpí nemusí být ani tak americkým importem a hrou na Indiány, ale něčím, co zde již jednou bylo. V údolí Ploučnice byl jeden z podobných táborů umístěn těsně vedle převisu s mezolitickým a tedy „indiánským“ osídlením. Děti nás poslali do jiného nedalekého velkého převisu, který jsme později nazvali Lakota podle skutečného severoamerického Indiána, který sem zajížděl a pomáhal budovat potní chýši. Tento převis, jehož přesnější lokalizace musí zůstat utajena, je pravděpodobně nejbohatší archeologickou lokalitou v celé oblasti. Pochopili jsme, že jsme-li potomci mezolitiků, tak v sobě nosíme i indiánskou vrstvu.
Na tomto místě je zbytečné, abych vypisoval další aktivity a výzkumy, jako bylo například měření pohybů Pravčické brány, studium vzniku pískovcových voštin, železitých pískovců a mnoho dalších aktivit. Podstatnější bylo, že v průběhu posledních tak deseti patnácti let vznikla komunita odborníků, kteří se začali zabývat něčím, čemu se začalo říkat „pískovcový fenomén“. Je možné, že jsme byli jedni z prvních na světě, kdo se pustili do interdisciplinárních výzkumů pískovcových oblastí. Handrij Härtel, Tomáš Herben a já jsme v Českém Švýcarsku organizovali pod názvem Pískovcové krajiny, geodiverzita, biodiverzita a ochrana přírody jedno z prvních mezinárodních setkání zaměřených na široký interdisciplinární pohled na pískovce.
Postupně jsme tak rozšiřovali českou pískovcovou komunitu do evropských rozměrů. V příštím roce by v nakladatelství Academia měla vyjít tlustá anglická monografie, tedy spíš něco mezi sborníkem a monografií, nazvaná Sandstone Landscapes. Zmiňuji ji na tomto místě, protože jsme se obrátili do všech koutů Evropy s prosbou o sepsání stručných charakteristik národních pískovcových oblastí. Poutník po pískovcích se tak dozví třeba, jaké pískovcové kaňony nalezne v Bulharsku a jaké v Lucembursku. Tyto v podstatě přírodovědecké aktivity se nám záhy propojily se světem umění – například v okamžiku, kdy Jiří Zemánek začal organizovat „máchovskou“ výstavu o posvátné krajině a poutnictví s názvem Od země přes kopec do nebe. Ukázalo se, že důležitá část německého, a tím i evropského romantismu, a později i turismu vznikala v Českém a zejména Saském Švýcarsku. Je překvapivé, kolik zajímavých umělců působilo či dodnes působí v pískovcových krajinách.
A jak tomu je u amerických pískovců? Do Čech jezdila malovat své akvarely krajin a historických staveb americká malířka Barbara Sue Froula z Denveru ve státu Colorado. Provázel jsem ji i její rodinu na řadu míst – třeba do archeologického tábora v Hradčanských stěnách u Mimoně. Domluvili jsme se, že by bylo pěkné udělat několik spíš rodinných exkurzí do zapadlých částí Colorada a Utahu. S manželem Timem se seznámila na akcích klubu Sierra Nevada a rovněž její děti dozrávaly do věku, kdy by se měly seznámit se skutečnou divočinou. Následovala série výprav začínajících u řeky Colorado ještě ve Skalistých horách a směřujících do oblasti, zhruba popsané v této knize.
Pokusím se stručně popsat hlavní americké dojmy. Především je to grandiózní rozměr krajiny! Obrovské, dosud nepojmenované kaňony ústí do menších údolí, do nichž by se vešlo hruboskalské skalní město. Když Ivan Horáček putoval za neznámou antilopou do Vietnamu, poznal, že původně obrovitý prales, kde se ještě docela nedávno skrýval Vietcong, v podstatě zmizel – je rozkouskován rostoucí populací a najít neporušený úsek o průměru víc než několik kilometrů začíná být problém. Ještě nedávno to byla divočina par excellence. Ameriku obvykle vnímáme jako moderní technologickou velmoc, ale zároveň se jedná o kontinent s obrovskou plochou divočiny. V jednom z četných časopisů zabývajících se turistikou v Utahu jsem se narazil na řadu článků popisujících úžasné, dosud téměř neznámé pískovcové kaňony na ploše velké zhruba jako Morava!
Na průzkumu Velkého kaňonu je pozoruhodná jedna věc – datum. Tato oblast byla poprvé důkladněji navštívena teprve kolem roku 1870! Teprve v rozmezí let 1890–1910 pronikali do řady amerických pískovcových oblastí první kolonizátoři. Život zde byl složitý a jinde byl naopak dostatek orné půdy, takže většina z osadníků opustila pískovcové oblasti ještě před rokem 1920. Zhruba o 30 či 40 let nebo ještě později začaly být zakládány národní parky jako Arches, Zion a Canyonlands. V 50. a 60. letech se stávalo, jak popisuje Edward Abbey, že minulo pár dní a do národního parku nepřijel ani jeden turista! Chci tím říct, že ještě před 30 až 50 lety byly ty méně známé parky zachovány ve stejném stavu jako ve 12. –13. století, kdy z polopouštních oblastí odešly po velké klimatické změně indiánské kmeny.
Dnes sice národní parky navštěvují zhruba statisíce (i přes milion) návštěvníků ročně, ale 95% všech návštěvníků zůstává na několika hlavních trasách. Na vzdálenější stezky se vydává jen kolem 2–3% návštěvníků, což při obrovských rozlohách pískovcových oblastí znamená, že narazíte-li na člověka, tak je to šťastné setkání, které by člověk nejraději zapil, kdyby bylo čím. Jsou místa, kam se i strážce parku dostane sotva párkrát za život. Cítíte zde obrovskou, skoro kosmickou rozlohu země, která je pustá jako někdy na počátku lidstva.
Neustále vás provází stín rudého muže. Kdo se vytrénoval na českých převisech, neztratí se ani v Utahu. Tam, kde bych na Kokořínsku uvažoval o sondě v převisu, tam naleznu indiánské úštěpy hned na povrchu. Jdu krajinou a uvidím skalku, ze které je dobrý výhled na kaňon, opřu se ve stínu o skalní výstupek – pod nohama uvidím pár úštěpů z červeného rohovce. Situace je jasná – tady se opíral indiánský lovec a z přineseného jádra si na místě vyštípal potřebný nástroj. Na jiném místě v převisu člověk nalezne široké brusné stopy –takové protáhlé zářezy, jaké zná například od Věžického rybníka v Českém ráji nebo od Brtníků v Labských pískovcích. Ve dvou z nich leží – a to nejspíš tak osm století – malá vysušená indiánská kukuřice. Ano zde se drhlo zrno z klasů! Tady před očima ožívají nejenom paleoindiáni, ale také něco z českého pravěku! Mácha se mísí s ještě mnohem staršími hlasy země.
Oblíbenou zábavou je hledání indiánských kreseb a rytin. Za čas se vycvičíte. Jdete kaňonem a předem odhadujete, kde by mohl být otisk ruky nebo do pouštního laku vytlučený obrázek jelena. To, co se vám ještě nedávno zdálo být úplnou pustinou, se po troše tréninku stane indiánským skansenem – na nějakou drobnou indiánskou ruinu, zídku, schránku na zrní nebo na petroglyf můžete v některých oblastech narazit skoro každý kilometr. A v noci obrovská obloha plná hvězd a zvláštních snů!
Prošel jsem kus Afriky i Asie. Posledních patnáct let se systematicky soustřeďuji na Čechy a méně systematicky na některé části Slovenska. Cítím se být vázán na střední Evropu a nemám chuť někam jezdit. Ale přesto se mi někdy ukrutně zasteskne po pískovcových krajinách Colorada a Utahu jako po jedněch z nejkrásnějších míst, jaká jsem kdy uviděl. Pro mne jsou důležitější než Himaláj.
Václav Cílek

O knize
John Wesley Powell
Průzkum řeky Colorado a jejích kaňonů
Zpráva majora J. W. Powella, Washington, 1895
Překlad Otto Hauck, doslov Václav Cílek, váz. s přebalem, 272 stran, 250 ocelorytin, formát 165×235 mm, 350 Kč, ISBN 80-7363-049-4, Poprvé vyšlo 29.06.2006.

Jeden z nejpozoruhodnějších přírodních útvarů světa, Grand Canyon, našel v geologovi J. W. Powellovi skutečně vynikajícího kronikáře. Díky Powellově vědecké všestrannosti se seznámíme nejen s geologickými poměry, morfologií, faunou i flórou, ale i s detailní etnografií indiánských kmenů z okolí Velkého kaňonu.
Kniha však není jen monografií skvostného kusu přírody Spojených států, ale je také portrétem vědy konce 19. století. Proti současné většinové vědecké produkci má velkou přednost, a tou je kombinace terminologické přesnosti a strhujícího děje. Je to dobrodružný román a vědecká studie zároveň.

Za zmínku stojí i sportovní hodnota Powellovy expedice: šlo totiž o vodácký prvosjezd Colorada, řeky, jež budí úctu dodnes.
Další informace: http://www.dokoran.cz/index.php?Pruzkum_reky_Colorado_a_jejich_kanonu&p=book.php&id=230

autor


 
 
Nahoru
 
Nahoru