Vyznačují se však mnohem spontánnějším chováním, prudší dynamikou a obtížnější prostupností než beskydské Mionší či křivoklátský Kohoutov…
Pražské pralesy vznikají často mezi domy, na opuštěných skládkách či na ruinách starých továren nebo metamorfózou opuštěných sadů, zahrad a luk. Nezřídka bývají akátové (Robinia pseudacacia), s jasanem (Fraxinus excelsior), pajasanem žláznatým (Ailanthus altissima) a bezem (Sambucus nigra) v podrostu.
Ekologie akátových pralesů je velmi vyhraněná: vysoký obsah dusíku v půdě znemožňuje život většině rostlin kromě několika agresivních dominant – kopřiv (Urtica dioica, U. urens), vlaštovičníku (Chelidonium majus) a chytlavého svízele přítuly (Galium aparine). Výborně se tu daří hlemýžďům, jejich vybělené ulity křupají při každém kroku, jsou všude: pod zbytky cihel, v plechovkách a v dutých kmenech, v trsech sivě zeleného jarního česneku (Allium ursinum), jehož rostou v akátinách v březnu a dubnu přehršle.
Akátinami však popis pražských pralesů nekončí: v tratolištích a vlhkých ruinách rostou i mechové horské deštné pralesy stromových bezinek, kopřivová pohřebiště přestárlých třešní (Prunus avium) nebo omorikové lesy (Picea omorika) s podrostem stálezelených bobkovišní (Prunus laurocerasus).
Téměř nezbytnou součástí pražských pralesů jsou liány, popínavé trvalky, dřeviny i byliny. Z nich jsou hlavní plamének (Clematis vitalba), chmel (Humulus lupulus), popínavé rdesno – opletka Aubertova (Fallopia aubertii), loubinec (Parthenocissus inserta) a břečťan (Hedera helix).
Většinou jsou pražské pralesy naprosto originální: díky jedinečné a s konkrétním místem spjaté historii, stáří, využívání a přírodním podmínkám je každý takový les unikát. Liší se i mírou vrstvení odpadků, jejich druhem či intenzitou pokusů o zničení.
Sociologicky spadají městské pralesy do kategorie zakázané, ignorované či opovrhované zóny: převažuje pocit, že je potřeba je nahradit něčím lepším, užitečnějším nebo přehlednějším. Přesto ale příliš nemizí: akátová buš dokáže pohltit neuvěřitelné množství odpadků všeho druhu a rozměrů, včetně starých autobusů nebo hromady ledniček, které by se jinak nápadně válely jinde.
Úživné prostředí městských pralesů doplňují časté dožívající zbytky ovocných stromů – jabloní (Malus domestica), třešní (Prunus avium), všelijakých slív (Prunus domestica); světlejší místa jsou často objektem samovolné expanze ořešáků (Juglans regia). Tato místa jsou tak ideálním prostorem pro přebývání i obživu lidí potřebujících se skrývat či „bezdomovců“ (kteří tu ale často domov získávají).
Pražské pralesy se vyskytují nesouvisle, fragmentárně, často na překvapivých místech: proto je vyjmenuji bez vzájemné souvislosti, neboť často žádná neexistuje…
Barrandovský prales se nachází na prudkém vápencovém břehu Vltavy, geologicky patřícím k Českému krasu, mezi barrandovským mostem a filmovými ateliéry. Přístup je odspodu z Malé Chuchle nebo shora z barrandovského sídliště. Dominantu zde tvoří akát, který již výrazně prosychá, a celý prales se dostává do „rozpadového“ stadia. Je výrazně dvoupatrový, zhruba v dolní třetině se na většině jeho plochy rozprostírá plaménko-bezová „plsť“.
Další pražské lesy s nádechem spontánní divočiny lze nalézt například na návrších nad Michlí, pod zámečkem Jabloňkou v Praze 7, u Klíčova v Praze 9, na hřbetě vrchu Smetanky nad Hrdlořezy, v údolí Šáreckého potoka pod Jenerálkou nebo na Babě v Praze 6. Pralesní charakter už získávají také karlínské svahy vrchu Vítkova. Když se tu proháněl Žižka se Zikmundem, byl Vítkov ještě holý kopec. Květnatý park s táhlou alejí vedoucí k patetickému Národnímu památníku ale dnes na severu sousedí se stržemi plnými vývratů, travnatými doubravami s řadou kozích steziček či se suťovitými javořinami, sem tam narazíte na starou hrušeň (Pyrus communis) nebo zašmodrchanou mahalebku (Prunus mahaleb).
V příznivějších částech, třeba nad portálem železničního tunelu z Žižkova na Libeň někdo slátal přístřešek ze dřeva a z igelitu: zdemolovala ho zřejmě prudká povodeň stékající kamenitou roklí vedoucí prudkým svahem, pod slizkým labyrintem akátových vývratišť. Nejlepší je sem sestoupit právě od památníku; nedávno byla ještě z Karlína přístupná vrstevnicová stezka procházející úpatím svahu přímo nad karlínskou tratí. Tudy už nezkoušejte chodit, karlínská prostranství se uzavírají a drolivá stezička skrze cihelnatou a opukovou zídku asi nadobro zarůstá bezem a kopřivami.
Letenský břeh Vltavy a stráně mezi řekou a plání: to je prales, jehož sláva právě minula, v roce 2006 byl vykácen a park se vrací snad ke svému někdejšímu vzhledu. Divoký protějšek letenských sadů zmizel. Ovšem na jak dlouho…?
Zdroj: Radek Mikuláš, Jan A. Šturma: Divoká příroda Prahy a blízkého okolí – Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád
Academia a Dokořán 2015
O knize na stránkách vydavatele
