Proč máme ve snu primárně vizuální zážitky a nemáme sny třeba hudební nebo čichové? Odpovědí je hned několik…
První z nich by mohla znít, že sníme spíše v pojmech a vztazích než v obrazech jako takových. Nicméně tuto představu by většina lidí zřejmě omítla na základě zkušenosti se svými vlastními sny (mj. se sny dělí na černobílé a barevné).
Druhý výklad by prostě vycházel z toho, že zrak je pro člověka jasně nejdůležitějších smysl. Nějaké přesuny čichových informací, pokud se ve spánku odehrávají, nám zřejmě vůbec nestojí za to, abychom je registrovali. Naše paměť je především obrazová, proto je logické, že během spánku pořádáme právě tuto její část. Celý náš systém poznání je silně vizuální (něco je "jasné", "zřejmé" apod. – zajímavé je v této souvislosti snad rozdělení na hyletické-vizuální a eremiální-slovní civilizace, které se pokoušel postulovat Stanislav Komárek ve svých Dějinách biologického myšlení).
Třetí výklad (Donald Symons z univerzity v kalifornském Santa Barbara) pak tvrdí, že lidé v minulosti spali v noci, kdy byla tma a zrak byl jako smysl stejně k nepotřebě. Přicházejícího lva bychom neviděli, bylo však životně důležité ho uslyšet. Sluchové halucinace proto normálně nenastávají (respektive jsou takové přeludy pokládány za průvodní rys duševní poruchy). Totéž pak platí třeba pro halucinace čichové (hořící oheň) či taktilní (hmyz, kousnutí šelmy, třesení ve snaze dotyčného probudit apod.).
