Relativní úspěšnost evolučních strategií se většinou dokumentuje na příkladech se dvěma strategiemi. Vysvětluje se tím poměr pohlaví (převládne-li jedno, je výhodnější být tím druhým a poměr směřuje opět k 1:1), ale i třeba úroveň vnitrodruhové agresivity v populaci (jestřáb vs. hrdlička). Pojďme se podívat na kalifornského leguána pestrého, u kterého existují v rovnováze strategie hned tři.
U leguána pestrého jsou tři různé strategie samečků odlišitelné na první pohled: barvami krku. Oranžoví leguáni mají rozsáhlé teritorium s mnoha samičkami, jsou velcí a silní a agresivní. Modrý krk odpovídá menšímu teritoriu, které je ale pečlivě hlídáno. Žlutý krk zase vede k tomu, že dotyčný jedinec nemá vůbec žádné teritorium a „vlastní“ samičky, ale plíží se všude kolem a páří se pokoutně.
Oranžoví dokáží přemoci modré a zabrat jejich teritorium, jsou ale bezmocní vůči žlutým. Modří prohrají s oranžovými, ale své menší teritorium pečlivě chrání proti žlutým. (K tomu oranžoví samozřejmě ještě bojují mezi sebou; ostatní také, ale tam to není tak viditelné.)
Před sebou máme obdobu hry kámen-nůžky-papír, kdy každá z možností proti jedné uspěje, ale proti druhé je poražena. Pokud se nyní populace vychýlí směrem k oranžovým, v další generaci bude nevýhodné být modrý, ale vyplatí se být žlutý. Žlutí v dalším kole ošálí oranžové, aby pak podlehli modrým. Atd.
Ať už bude mít rovnovážný stav statickou nebo dynamickou (cyklickou) povahu, za těchto podmínek žádná ze strategií nepřevládne. Nejsou zde žádné dobré geny, které by svému nositeli poskytly trvalou výhodu.
Zdroj: Olivia Judsonová: Sexuální poradna dr. Tatiany pro všechna živá stvoření, Argo a Dokořán, Praha 2003
