Tikopia: Prales, kde je všechno jedlé

Biologie |

Příklad divočiny, která je ve skutečnosti sofistikovanou umělou krajinou.

Tikopia: Prales, kde je všechno jedlé



pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Tikopia leží uprostřed oceánu, k nejbližším Šalamounovým ostrovům je přes 200 km. Ostrov má pouhých 4,66 kilometru čtverečních, jde doslova jen o pobřeží, všude je neustále slyšet příboj. Přesto však od svého prvního osídlení předky dnešních Polynésanů uživil kolem 1200 lidí – a to po celých 3 000 let bez znalosti moderních zemědělských postupů či kovových nástrojů. Ostrov leží v pásu prakticky každoročních cyklónů, které smetou skoro vše, co jim stojí v cestě, v květnu a červnu zde navíc vůbec neprší. Zdroje je třeba vynakládat i na obchodní spojení se zbytkem světa, protože Tikopia nemá ložiska kamene vhodného na výrobu nástrojů.
Jak se za těchto podařilo dosáhnout udržitelnosti osídlení (srovnejme s Velikonočním ostrovem, kde se lidé sice také udrželi, ale po civilizačním úpadku a prudkém poklesu počtu obyvatel)? Některé faktory hrají lidem do karet – srážky jsou zde mimo období sucha bohaté, vše roste rychle, půda se příliš nevyčerpává, protože sem padá sopečný popel i prach hnaný větry z Asie.
Z moře Tikopia vypadá, jako by ji pokrýval původní deštný prales – jde ale ve skutečnosti o „prales“, kde všechny rostliny jsou jedlé, tedy o obrovský (tedy s trochou nadsázky, ve skutečnosti je „obrovský“ asi 2 x 2 km) sad. Převládá kokosová palma, mandloň, chlebovník, ságo, polynéský kaštan… Dokonce se zde najde místo i pro pěstování látek s opojným účinkem (betel). Mezi stromy roste jam, banán či taro – jedná se přitom o speciální variantu tara, která nevyžaduje pro svůj růst mokřiny. A tam, kde je je mokro, se pěstuje i „normální“ taro a maniok. I tak je ale třeba udržet vlhkost, čehož se dosahuje nastýláním travou – i tu tedy místní obyvatelé využijí, ačkoliv nemají žádná pasoucí se zvířata. A protože vše rychle roste, zahrady je třeba neustále plít.
Prakticky jediným domácím zvířetem je slepice. Podobně jako na jiných ostrovech se zde chovali i vepři, ti však byli jednou vědomě hromadně poraženi, protože příliš zatěžovali zdroje ostrova (šlo o luxusní jídlo náčelníků). V tropickém klimatu se vše rychle kazí – aby bylo jak přežít hladomor následující po cyklónu, byla vyvinuta technologie kvašení plodů chlebovníku v jámách; vznikne tak pasta, která vydrží až tři roky.
Podobně jako na Nové Guinei bylo nutné také zabránit populačnímu růstu; některé prostředky byly tradiční, antikoncepce, nucený celibát, potraty či zabíjení novorozenců. Občas došlo i na vynucenou sebevraždu, jindy byli přebyteční obyvatelé posílání na námořní výpravy do ciziny – což nebylo zcela totožné se sebevraždou, dokonce to bylo nutné i jinak (výměna obyvatelstva, dovoz kamene), efekt byl ale často stejný. A dokonce i na tak malém prostoru mohly nastoupit i meziklanové války.
Archeologové dokládají, že první obyvatelé Tikopie vypálili místní původní les. Pak z vrstev stopy popela mizí stejně jako zbytky mnohých původně zde hnízdících ptáků. Přesto ale namísto kolapsu následovalo inženýrské úsilí, které umožnilo, že lidé zde ve velké populační hustotě mohli žít i nadále…
Zdroj: Jared Diamond: Kolaps, Academia, Praha 2008



Úvodní foto: Extra999, Wikipiedia, licence obrázku public domain







Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.