Svalové buňky můžeme nanést v podobě tenkého filmu na polymerní vrstvu. Vzniknou útvary, které kromě medicínského využití mohou fungovat i jako zajímavé mechanické strojky.
Tým, který na Harvardu vedl Adam Feinberg, použil jako nosnou vrstvu pro svalové buňky polydimethylsiloxan (C2H6OSi)n. Jednotlivé buňky se spontánně uspořádávaly do struktur připomínajících svalová vlákna živých organismů, které přitom navíc vykazovaly i řadu funkcí živých svalů.
Pokud vědci uměla vlákna dráždili elektrickými impulzy, různě se svinovaly a ohýbaly. Tyto pohyby lze navíc poměrně snadno řídit (jednak způsobem stimulace, ale i třeba geometrickým tvarem, který svalovým buňkám vyhradíme v původním polymeru). Pohyb struktur o velikosti až v centimetrech je přitom koordinovaný, podobně jako je tomu třeba při tepu srdce.
Možné je využití podobného postupu při přípravě umělých tkání, vědci se však v tomto výzkumu zaměřují spíše jiným směrem. Zajímá je třeba možnost vytvořit různá umělá hejblátka. Trojúhelníkové struktury umělých svalů se například v proudu natáčejí podobně jako plavající ryba, jejich pohyb připomíná plácání ocasu a výsledkem je opět uspořádaný pohyb. Jiný takový svalový stroječek zase dokáže fungovat jako kleště – vlákno se totiž periodicky stáčí do prstence.
Kromě mechanických zařízení je tyto útvary možné použít třeba i k rychlému a levnému testování nových léků, především z hlediska jejich možných vedlejších efektů (aby třeba nezpůsobovaly arytmie srdečního svalu apod.).
Zdroj: New Scientist
