Změny naší krajiny v holocénu (2): Lidé zahajují odlesňování

Biologie |

Založení polí někdy předcházelo iniciální vypálení porostu, jehož stopy jsou zachytitelné ve formě vrstvy uhlíků. V nejsušších částech české kotliny nejstarší zemědělské osídlení obsadilo dosud nezalesněné ostrovy...




Následující text je úryvkem z unikátního osmidílného kompletu Archeologie pravěkých Čech, který nedávno vydal Archeologický ústav AV ČR.

 (pokračování včerejčího textu)

Vývoj lidské společnosti probíhá v mezích daných přírodními podmínkami, které nejsou ani zdaleka statické. Jde o obecnou otázku vztahu biologických systémů (včetně lidské kultury jakožto vysoce diferencovaného produktu biologické existence člověka) a abiotických přírodních podmínek. Vzájemné ovlivňování dvou sfér – přírodní a kulturní – má charakter koevoluce. To znamená, že obě sféry jsou ve svém vývoji natolik vzájemně provázané, že je nelze oddělovat, pokud se nechceme dopustit nejhrubší abstrakce.

Pestrá, mozaikovitá krajina na přelomu pleistocénu a holocénu poskytovala lovcům a sběračům nejrozmanitější zdroje obživy. S postupující expanzí lesa se mezolitický člověk musel přeorientovat ze skupinového sezonního lovu velké stádní zvěře na individuální lov lesní fauny, pro kterou byly atraktivní zejména drobné otevřené paseky zarostlé náhradní bylinnou vegetací (Mellars 1976; Clark – Robinson 1993). Stále více se množí důkazy o vypalování lesních porostů v období mezolitu za účelem udržení těchto otevřených ploch.

Mezi nepřímé doklady lokálního odlesňování patří horizonty mikroskopických uhlíků ve vrstvách sedimentů a události zachycené v pylových spektrech – zvýšený výskyt pylových zrn synantropních rostlin (Patterson et al. 1987; Simmons – Innes 1987). Maloplošné odlesňování či spíše prosvětlování lesa již v mezolitickém období je tímto způsobem prokázáno na celé řadě evropských lokalit. Vliv mezolitického člověka na krajinu v okolí tábořišť nelze proto podceňovat. Vypalování je silným narušením prostředí, rozbíjejícím konkurenční nadvládu stromů, a vede k markantnímu zvýšení druhové i strukturní diverzity. Tím se zvyšovala hojnost výskytu některých sběračsky i lovecky důležitých druhů: na otevřených plochách roste líska, maliník, ostružiník a další potenciálně užitečné rostliny, stahuje se na ně vysoká zvěř.

Množství dokladů mezolitické rostlinné stravy shromáždil z území celé Evropy M. Zvelebil (1994a). Na našem území máme pro skladbu mezolitické stravy zatím jen málo konkrétních dokladů. Za zmínku stojí nález souboru zuhelnatělých semen bezu černého, merlíku bílého, maliníku a lískových ořechů (nálezů lískových ořechů máme v mezolitických kontextech na našem území celou řadu) v ohništi mezolitického stáří v pískovcovém převisu v Českém Švýcarsku (Pokorný 2003). V jihočeském jezeře na lokalitě Švarcenberk (Ponědrážka, Třeboňsko) žila hojná rybí fauna (zejména okoun) a masově na něm rostla kotvice plovoucí, která poskytuje hojnost jedlých a nutričně hodnotných ořechů (pro jejich sběr máme důkazy po celé Evropě). Není proto divu, že břehy jezera byly v období mezolitu hustě osídlené.

Nástup zemědělství znamenal počátek dlouhodobého a stále se zvětšujícího vlivu člověka na utváření reliéfu, vegetačního krytu a rozšíření i druhové složení fauny. Původní „přirozená“ krajina začala být přetvářena v krajinu „kulturní“. Rychlost a rozsah tohoto procesu (a možnosti reverzibility) jsou závislé na způsobu zemědělské produkce.

Charakter neolitického zemědělství a především jeho počátky jsou stále předmětem rozsáhlých diskusí. Nově shrnula poznatky o neolitickém způsobu zemědělství A. Bogaard (2004). Na základě analýzy archeobotanického materiálu z nalezišť kultury s lineární keramikou odmítla dosavadní teorii o středoevropském neolitickém žárovém zemědělství, která byla již dříve zpochybňována jako nevhodná pro dané území (u nás např. Peške 1987). Také existence zvláštního typu zemědělství využívajícího živinami bohaté říční a potoční nivy (tzv. záplavové hospodářství) je vysoce nepravděpodobná a úzká vazba sídlišť na vodní toky, která je ostatně vlastní i všem následujícím kulturám, je spíše spojena s chovem dobytka.

Základním způsobem neolitického zemědělství bylo intenzivní stabilní obhospodařování malé plochy, tzv. zahradní kultivace. Používaná technologie – rozrývání rycími holemi – neumožňovala obdělat těžké, jílovité nebo kamenité půdy. Odtud vazba osídlení nejstaršího neolitu na snadno obrobitelné půdy na sprašovém substrátu (Jäger – Neuhäusl 1992). Rozlohou malá pole zůstávala dlouhodobě na stejných místech a byla ryta, pleta a hnojena.

Založení polí někdy předcházelo iniciální vypálení porostu, jehož stopy jsou zachytitelné ve formě vrstvy uhlíků např. pod snosy kamenů z polí na reliktech pravěkých polí ve Švédsku (Petersson 1999). Je pravděpodobné, že v nejsušších částech české kotliny (na Žatecku, v jižních částech Českého středohoří, v dolním Poohří a na Podřipsku) nejstarší zemědělské osídlení obsadilo dosud nezalesněné ostrovy – zbytky staroholocenního primárního bezlesí (Ložek 2004; 2006). Obdělávání polí bylo rovnocenně spojeno s chovem dobytka, který se pásl na ladem ležících polích, polích po sklizni, na rodících se pastvinách a v lese. V zimním období se krmilo listnatou pící (tzv. letninou), které začalo konkurovat seno pravděpodobně až koncem mladšího halštatského období, ale spíše až v laténu (Beranová 1980; Břicháček – Beranová 1993). Přílohové zemědělství spojené s využitím oradla taženého dobytkem připadá v úvahu až od eneolitu.

 

Tento text je úryvkem z knihy Archeologie pravěkých Čech – 1. díl: Pravěký svět a jeho poznání, editor Martin Kuna

obalka knihy

O knize

Elektronická objednávka

 

Obrázek: Utro v sosnovom lesu,  autoři: Schischkin, Iwan Iwanowitsch, Savitsky, Konstantin, 1886, publikováno na Wikipedia, výřez











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.