Nesplácení vypadá jako katastrofická možnost – akciové trhy by padly, náklady na obsluhu dluhu by stoupaly, dolar by se náhle změnil v monopolní měnu a ze všech stran by se nepochybně strhl ohlušující mezinárodní povyk. Už v listopadu 2009 sázel trh s deriváty na zvyšující se šanci, že americká vláda své dluhopisy nevyplatí.
Podle společnosti Depository Trust and Clearing Corporation se objem swapů úvěrového selhání USA – deriváty, které měří náklady na pojištění proti nesplácení dluhopisů – více než zdvojnásobil, ze 4 miliard dolarů v roce 2008 na 10 miliard dolarů v roce 2009. Bylo by však pro Spojené státy opravdu tak zlé, kdyby nesplácely?
K defaultům docházelo na Západě již dříve (Island v roce 2008 a Spojené království neoficiálně v roce 1976, když bylo donuceno požádat MMF o záchranný úvěr), ovšem rozhodně ne v tak obrovském měřítku – tohle jsou koneckonců Spojené státy, lídr ve světové ekonomice. Tím nechci naznačovat, že by Amerika, aby se zbavila svých závazků, neměla splácet jen kvůli samotnému nesplácení. Pro Ameriku by bylo atraktivní smazat minulost a pro její vládu obnovit svoji finanční pozici. Jako v případě Spojeného království v roce 1979 by mohl takový default poskytnout příležitost pro velmi potřebnou revizi programu domácí politiky, zejména hospodaření s pákovým efektem (culture of leverage), jakož i pro přebudování strategie „vlastnické bydlení pro každého“ a prosazení větších investic do pracovní síly a technologií.
Aktuální finanční stav Ameriky vzbuzuje nepochybně u jejích politiků dojem, že mají omezeními věřitele, kterým je Čína, svázané ruce. Podceňují však moc, kterou mají, i sílu symbiotického vztahu, který mezi Amerikou a Čínou jakožto dlužníkem a věřitelem existuje.
Vražda-sebevražda v Chimerice
Defaultního scénáře by se měla Čína obávat nejvíce. Podle výpočtů britské banky Standard Chartered má Čína až 82 procent z 2 bilionů zahraničních rezerv v dolarech, což z ní dělá jednoho z největších kupců amerických státních cenných papírů – v některých případech utratí až 10 miliard dolarů za měsíc; podle Brada W. Setsera z Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) získává Čína od Spojených států na oplátku asi 50 miliard dolarů za rok na úrocích. Polovinu trhu s dluhopisy amerického ministerstva fi nancí vlastní zahraniční investoři.
Je pravda, že v případě defaultu by americká ekonomika utrpěla, kdyby ji opustili zahraniční investoři (například dlouhodobé úrokové sazby by výrazně vzrostly, a tím by se ke škodě americké ekonomiky zvýšily náklady na hypoteční financování a trhy s korporátními dluhopisy). Nicméně by se na takovýto default dalo pohlížet jako na nutné a dočasné obnovení ekonomiky.
Spojené státy by nebyly jediným poraženým. Uvědomme si, že by Čína nepřišla jen o objem veškerého amerického dluhu, který si nárokuje, ale zároveň by takový default, a to je ještě podstatnější, naráz ohrozil její vlastní rozvojovou strategii, která počítá s tím, že si od ní Spojené státy (vláda i jednotliví občané) půjčují peníze na nákup jejího zboží, čímž udržují zaměstnanost čínské populace. Čína něco takového možná očekává a již léta podporuje větší domácí poptávku (podle předpovědí dosáhne nárůst domácí poptávky v Číně 15 procent a v Indii a Brazílii 10 procent) a snaží se své zboží prodat i ostatním (neamerickým) mezinárodním kupcům.
Pověst Ameriky by pochopitelně utržila těžkou ránu, ale na jak dlouho? Odhaduji, že by finanční trhy byly ochotny Spojeným státům opět půjčovat peníze do 6 měsíců, pokud můžeme soudit podle Ruska. Od něj přijímaly mezinárodní úvěrové trhy nové emise dluhopisů pouhé tři roky poté, co svůj vnitřní dluh v roce 1998 nemohlo splácet – Moskva vydala v listopadu 2001 dluhopisy v hodnotě 400 milionů eur (asi 600 milionů dolarů). Mnozí se obávají, že bez strategie defaultu se Amerika bude nadále utápět v dluzích a v závislosti, z níž bude velmi těžké spolehlivě uniknout.
Určitě může svůj dluh „rozmělnit“ inflací, jak to dnes v podstatě dělá většina zemí (prodléváním ve vší tichosti se splátkami, protože inflace hodnotu dluhu beztak sníží), nicméně přijetí tohoto nenápadného přístupu bude mít nakonec stejné důsledky.
Americká hra s ohněm
…
S výjimkou vypuknutí plnohodnotné války je nejhorším scénářem klíčových ekonomických zón průmyslového světa stáhnout se prostřednictvím té nejagresivnější protekcionistické politiky do kouta. Lze si snadno představit, že by se tím zrodily zhruba tři ekonomické mocenské bloky.
Jednak by to byl americký mocenský blok (a téměř jistě by se k němu přidala i Kanada). To není jen půlka miliardy lidí (podle dnešních populačních statistik) s největší kupní silou na základě příjmu na osobu, co dělá z tohoto regionu silného hráče. Severní Amerika by se klidně mohla stát soběstačnou. Kdyby postavila masivní bariéry vůči obchodu a migraci, pořád by ještě mohla své obyvatele uživit, stát se energeticky nezávislou (Severní Amerika je na předním místě v rozvoji a výrobě břidlicového plynu a stává se i velmi významným zdrojem zemního plynu pro Spojené státy) a po geografické stránce by byla každopádně těžko napadnutelná.
Pak je tu Evropa. Posuzujeme-li ji chladnou, tvrdou ekonomickou optikou, její vyhlídky nevypadají moc růžově. Tento region stále čelí strukturálnímu úpadku, který ještě zesiluje politika zaměřená na dosažení sociální soudržnosti navzdory závažným fiskálním obavám (jak je vidět na příkladu Portugalska, Irska, Řecka a Španělska, zemí, jimž se pro jejich hospodářské výkony a vyhlídky říká PIGS – VEPŘI – podle počátečních písmen jejich anglických názvů). Obecně vzato lze Evropu v dobrém i ve zlém charakterizovat jako region, kterému schází ochrana kapitálu a který postrádá pracovní nasazení a technologické inovace, čímž se de facto vytrácejí jeho šance na dlouhodobou ekonomickou převahu.
A konečně je tu Čína. Má pravda obrovskou populaci a podle předpovědí by mohla být do roku 2017 největší ekonomikou. Bude jí však trvat ještě hodně dlouho, než se průměrný Číňan v příjmu na hlavu vyrovná americkému spotřebiteli. Mimoto si musí čínská populace vystačit jen se 7 procenty orné půdy. A i když ekonomicky anektované regiony Afriky a Latinské Ameriky, jež jsou bohaté na přírodní zdroje, na nějaký čas Čínu zbaví jistých potíží, bude sama povaha čínsko-afrických a čínsko-latinskoamerických vztahů vždy zatížena nejistotou; nejistotou, jakou nebude pociťovat ekonomický blok americký.
Kdo má tedy silnější pozici a kdo slabší? Pro koho je protekcionistická hra s ohněm horší? Jistě ne pro Spojené státy. Při tomto pokeru má Amerika stále karty v ruce, a tedy výhodu, ale člověk nikdy neví.
Kdyby na to došlo, američtí politici by mohli přednosti Ameriky uzavřené do sebe s úspěchem obhájit. Čína ovšem nikoliv. Jak by mohlo její vedení vysvětlit stovkám milionů ctižádostivých Číňanů (z 1,3 miliardy jich jen 300 milionů žije na úrovni srovnatelné s průměrnou ekonomickou úrovní na Západě), že jejich naděje na ekonomický úspěch se budou muset podstatně zredukovat?
Je v zájmu Spojených států překazit čínský růst? Po pravdě řečeno úplný default by nejspíš něco takového způsobil – minimálně v době ihned po něm. Tváří v tvář narůstající populaci, jež je zkrátka globálně nekonkurenceschopná, a plošným zákazům snižovat životní úroveň bude neutěšená situace čínských plánů na rozvoj a jejich pravděpodobné narušení stále více nabývat na druhotném významu.
Ať již to bude jakkoliv, podle průzkumu agentury Harris Interactive pro Financial Times z května 2010 na anketní otázku „Jak pravděpodobné podle vás je, že vaše vláda vyhlásí v příštím desetiletí ‚default‘, tj. že nebude schopna splácet peníze, jež si na finančních trzích půjčila?“ odpovědělo téměř 50 procent respondentů „Dost pravděpodobné“.
Tento text je úryvkem z knihy:
Dambisa Moyová: Kterak Západ zbloudil
Academia 2015
Poznámka PH: V originálu kniha vyšla v roce 2011. Co se změnilo od té doby? (Nebo jinak: některé argumenty autorky pokládáme obecně za platné, jiné obecně za neplatné, dle vlastních názorů. Co ale mezitím ukázala empirie, lze-li to tak říct? Např. množství respondentů očekávajících default USA by byl dnes asi výrazně nižší.)
O knize na stránkách vydavatele
