Byla naše psychika opravdu vhodná pro africké savany?

Člověk |

Naše kultura je do velké míry jako naše plíce. Díky jejich evolučně vyvinutým funkcím pracují skvěle, ale také nás činí náchylnými k patogenním infekcím.




Každá adaptace vyžaduje vyvážení a kompromisy.

Ptáci díky létání mohou snadno unikat mnoha druhům predátorů a také mohou migrovat na dlouhé vzdálenosti. Nicméně ptáci musí žít s mnoha konstrukčními omezeními, která jsou nutná, aby mohli létat v řídkém, málo viskózním prostředí – ve vzduchu. Například jejich kosti musí být lehké, ale pevné – omezení spočívá v tom, že jejich kosti jsou duté trubky, které jsou zároveň lehké a pevné, ale i křehké, a při ohnutí katastrofálně selhávají podobně jako plastový zahradní nábytek.

V této kapitole jsme dokazovali, že kulturní maladaptace pramení z konstrukčních kompromisů. Kultura umožňuje rychlou adaptaci na široké spektrum prostředí, ale ve výsledku vede k systematickým maladaptacím.

Protože přirozený výběr nemůže držet krok s náhlými změnami v prostředí, nemůže vybavit jedince evolučně vyvinutou psychikou, ušitou na míru stávajícímu prostředí; může je pouze vybavit vědomostmi, jak vypadají obecné znaky celého spektra prostředí. Myslíme si, že kultura (jak její psychický základ, tak fond předávaných idejí) je adaptací, která se vyvinula k vyřešení tohoto problému. Přesné učení a nápodoba v kombinaci s relativně slabými všeobecnými učebními mechanismy umožňují, aby populace hromadily adaptivní informace mnohem rychleji než přirozený výběr, který mění frekvence genů.

Tato schopnost má velké výhody, neboť umožňuje, aby se lidé přizpůsobili mnohem širšímu spektru prostředí lépe než jakýkoliv jiný živočišný druh. Nicméně tak jako ptáci musí mít křehké a duté kosti, i kulturní adaptace má za následek konstrukční kompromisy. Když přirozený výběr vytváří simulaci darwinistického systému použitím nápodoby, nikoli genů, umožňuje šíření sobeckých kulturních variant. Pokud je náš argument pramenící z empirických studií správný, nacházíme přesně takové typy sobeckých variant, které tato hypotéza předvídá.

Naše kultura je do velké míry jako naše plíce. Díky jejich evolučně vyvinutým funkcím pracují skvěle, ale také nás činí náchylnými k patogenním infekcím. Je mnohem méně pravděpodobné, že byste chytili vážné onemocnění dýchacích cest či sobeckou kulturní variantu, kdybyste se co nejvíc stranili ostatních lidí. Vyvinuli jsme se tak, že podstupujeme mnohem větší riziko při obojím, neboť kontakt s jinými lidmi má i své výhody. Kultura nám umožňuje napodobovat věci, které jsou pro lidský život zásadní, ale také nám umožňuje přejímat věci, které nás poškozují a zabíjejí – podobně jako vzduch, který dýcháme.

Hypotéza „velké chyby“ představuje nejvážnější alternativní hypotézu vysvětlení lidských maladaptací. Tvrdí, že většina informací nutných k vytvoření toho, čemu říkáme kultura, je skryta v genech, jež byly formovány pleistocenním prostředím. Její stoupenci tvrdí, že tato informace je začleněna do rozhodovacích systémů, vyvinutých k tvorbě adaptivního chování během pleistocénu. Tvrdí, že náhlé zrychlení kulturní změny po pleistocénu proměnilo „prostředí“ tak, že nyní je zcela mimo dosah vyvinutých rozhodovacích systémů. Různí evolucionističtí humanitní vědci mají různé nápady, kde přesně a jak často k velkým chybám dochází. Například John Tooby a Leda Cosmidesová se podle všeho domnívají, že jen malou část postpleistocenního chování lze spolehlivě předpovědět na základě adaptivních úvah.

Behaviorální ekologové člověka naopak uvádějí závažné důkazy, že tradiční holocenní společnosti se často zdály být ve srovnání s moderními společnostmi mnohem lépe adaptovány. V obou případech vysvětlení spočívá v přímé interakci mezi myslí jedinců a „prostředím“, nikoliv v evoluční dynamice kultury.

Rozlišovat mezi vysvětleními typu „velká chyba“ a čistě kulturněevolučními je důležité ze dvou důvodů. Za prvé, kulturní hypotéza systematicky předpovídá, jak kulturní maladaptace vznikají. Obecná hypotéza „velké chyby“ podobné předpovědi nečiní a její konkrétní varianty, jako Kaplanovo vysvětlení demografické revoluce, mají ad hoc charakter. A jelikož způsobů, jak komplexní, vysoce vyvinutá evoluční adaptace může sejít z cesty, je mnoho, je hypotéza „velké chyby“ ve své podstatě ad hoc. Ad hoc vysvětlení nejsou nutně chybná; v jiných prostředích než v těch, v nichž se druh vyvinul, bude pravděpodobně docházet k různým kolapsům adaptací.

Lidé nejsou nejlepším příkladem takových zhroucení, protože jsme druh, který se skvěle adaptuje v různých prostředích, jak dokazuje náš ohromný úspěch během holocénu. Zde v našem testovacím případě si myslíme, že detaily demografické revoluce odpovídají lépe našemu popisu než vysvětlením, která spoléhají pouze na preference bohatství a prestiže, které se v moderních prostředích změnily na maladaptivní. Poskytuje obecnou teorii maladaptací, která detailům vyhovuje.

Za druhé, tyto dvě hypotézy se značně rozcházejí v předpovědích prostředí pleistocenních lovců-sběračů. Hypotéza „velké chyby“ předpokládá, že chování pleistocenních lovců-sběračů bylo po většinu času adaptivní. Naopak naše hypotéza předpokládá, že ve chvíli, kdy začne být kulturní přenos významný, selekce kulturních schopností začne upřednostňovat nerodičovský přenos a nevyhnutelně se objeví škodlivé kulturní varianty.

Jsme ochotni zvážit hypotézu, že moderní společnosti mají vyšší frekvenci maladaptivní kulturní variace za předpokladu, že poměr nerodičovského a rodičovského kulturního vlivu tak dramaticky vzrostl. Využití masmédií k propagaci zábavy snižující zdatnost se rozvinulo ve skutečné umění, ale na druhou stranu gramotnost a věda učinily přítrž mnoha škodlivým pověrám tak, že posílily adaptivní složku obsahových preferencí.

Nejelegantnější test těchto dvou hypotéz by vycházel z důkazů (ne)existence pleistocenních maladaptací toho druhu, který předpokládají úvahy o kulturní evoluci. To je samozřejmě obtížné. Chování dnešních „sběračských“ společností se k tomu hodí jen částečně, jelikož holocenní prostředí jsou tak odlišná od pozdně pleistocenních. Kvůli malému rozlišení paleoantropologického záznamu jsou přímé testy obtížné.

 

Tento text je úryvkem z knihy:

Robert Boyd, Peter J. Richerson: V genech není všechno, Academia, 2012

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

 

Poznámka PH: Uvedený text mj. navazuje na část knihy věnovanou demografické revoluci. V moderní civilizaci je kultura/psychika do určité míry (geneticky) maladaptivní, úspěšní lidémají méně potomků. Tudíž jeden komplex teorií vychází z toho, že vlastnosti, které jsou maladaptivní dnes, byly naopak adaptivní v době většiny lidské evoluce. Autoři víceméně polemicky tvrdí, že kultura s sebou riziko maladaptací nese víceméně vždy, průsmyslová civlizace není v tomto nijak výjimečná…











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.