Když Alexandr Veliký po porážce perské říše došel k řece Indu, byl přesvědčen, že se dostal k hornímu toku Nilu.
Alexandr si představoval, že Rudé moře a Perský záliv jsou nějakým způsobem vnitřním mořem. Indus se ztrácí z civilizovaného světa v poušti, obtéká vnitrozemím toto vnitřní moře a až potom se objeví jako Nil někde v Súdánu/Etiopii. Taková myšlenka může působit absurdně, ovšem Alexandr měl ke svému přesvědčení i rozumné důvody:
– Pravděpodobně neznal popis fénických mořeplavců, kteří kolem roku 500 př. n. l. obepluli Afriku.
– Prameny Nilu v té době opravdu nebyly známy (ještě dlouho potom ne).
– Zřejmě i o nějakém "globálním" uspořádání Euroasie existovaly pochybnosti.
– Alexandr přišel na svoji ideu na březích řek Hydapsu a Akesínu (přítoky Indu v Pandžábu), kde viděl krokodýly a jakési luštěniny ("boby") podobné těm egyptským. Protože kromě Nilu a Indu nebyly tehdy známy jiné řeky, kde by žili krokodýli, Alexandr obě řeky ztotožnil.
– Své myšlenky byl ovšem donucen se rychle vzdát, když mu místní průvodci sdělili, že Indus na jihu ústí do moře.
Při tažení Alexandra Makedonského mimochodem došlo ještě k celé řadě dalších událostí, které jsou zajímavé z hlediska historie geografie/kartografie. Na Science Worldu jsme se již zabývali otázkou týkajících se map oblasti Střední Asie, na nichž často splývá Kaspické moře a Aralské jezero
(http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/9084799911538F17C1256E970048C34D).
Mimochodem, tyto mapy byly kopírovány ještě ve středověku, kdy už byla zdejší oblast alespoň v arabském světě známa detailně (evropské mapy mohly ale vycházet spíše z antických pramenů).
Nicméně podle popisu v Arriánovi se zdá, že i v době počátku helénismu již tato oblast byla známá, alespoň Alexandrova armáda procházela právě tudy (byť přímo Aralského jezera ani východních břehů Kaspického moře se nedotkla). Když se v dobovém prameni hovoří o Óxu (Amudarja), píše se zde doslova "Oxos se vlévá do velkého moře u Hyrkánie". Hyrkánie je ovšem oblast na jihu Kaspického moře.
Je tedy docela dobře možné, že Amudarja se tehdy vlévala nikoliv do Aralského jezera, leč do Kaspického moře. (Kam ostatně tekla pravděpodobně i v pozdějších dobách prostřednictvím řečiště Uzboj; možné je dokonce i to, že tok byl později změněn uměle, alespoň to naznačuje kniha Tolstov, Sergej Pavlovič: Po stopách dávného Chórezmu – pravda, rok vydání 1952 nevzbuzuje právě důvěru.)
Tím se ale problém nevysvětluje. Antičtí autoři totiž nechávali do Kaspického moře vtékat i Syrdarju (Iaxartes), což byla rovněž řeka, které se Alexandrovo tažení dotklo. Alexandr na ní svedl bitvu se Skythy (viz např. http://antika.avonet.cz/article.php?ID=2104). Ta ale do Kaspického moře nevtékala snad (?) nikdy. Ztotožnění Kaspického moře a Aralského jezera je prostě divné. Nebo snad tehdejší toky řek a vodní plochy v této oblasti byly opravdu nějak zásadně odlišné od dnešní podoby?
Třetí geografická podivnost se týká poměrně záhadného návratu z Indie do Persie, kdy celá Alexandrova armáda málem zahynula v poušti Gedrósie. Proč k něčemu takovému vůbec došlo? Z části se jednalo o důsledek chyb (?) domorodých průvodců, z části o důsledek snahy koordinovat cestu s Nearchovým loďstvem, které se plavilo nejprve po Indu a pak podél jihoiránského pobřeží, zčásti šlo však (alespoň dle Arriána) prostě o důsledek Alexandrovi megalomanie. Alexandr se totiž dozvěděl, že touto krajinou jen s bídou prošla před ním královna Semiramis (spíše mýtus než historie) a poté Kýros, chtěl proto ukázat, že on se zvládne pouští přemístit i v čele regulérní armády – přitom si mohl klidně vybrat i snesitelnější cestu. Jednoznačně zhoubná myšlenka, při které značná část vojska zemřela žízní…
Zdroj: Arriános: Tažení Alexandra Velikého, Svoboda, Praha, 1972 (edice Antická knihovna), překlad Jaromír Bělský
