Pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Především je jasné, že slovník v našem mozku je „výkladový“. Nemáme tam uloženy pouze zvuky-slova ani jen řetězce symbolů, ale nutně i jejich významy. Pak samozřejmě vzniká otázka, zda se nejedná spíše o pojmy než o slova – viz také starší článek Vnitřní jazyk lidské paměti – mentálština.
Nicméně zkusme se podívat na problém empiricky – ukážeme si několik příkladů, jak slovník v našem mozku funguje, jak v něm vyhledáváme a k jakým informacím při tom získáme přístup. Z toho pak snad dostaneme i nějakou představu o povaze celého uspořádání.
Zaměříme se hlavně na rychlost, s jakou si určité slovo vybavíme. Takový experiment lze uspořádat řadou způsobů, nejjednodušeji prostě „mačkáním knoflíku“. Testovaná osoba zmáčkne tlačítko, jakmile rozpozná slovo. Do testu bývají zařazena i slova neexistující („vláčník“), při nich se ve chvíli rozpoznání, že nejde o slovo, mačká jiný knoflík. Výsledky ukazují kromě očekávaných věcí (rychleji identifikujeme slova často používaná, u neexistujících váháme déle, když se podobají těm existujícím) celou řadu zajímavostí:
– předně se zdá, že slovo a jeho význam leží jakoby v jedné položce. To nevypadá jako právě optimální řešení – nejjednodušší by bylo prostě hledat dané slovo a teprve po jeho jednoznačném určení se podívat do kolonky „význam“. Takhle si zbytečně přetěžujeme/zahlcujeme operační paměť, nicméně to tak funguje. Když slyšíme slovo „banka“, porovnáváme ho se slovy podobnými, a to včetně jejich významů (banda, vabank apod.). Posléze si tedy rychleji vybavíme i slova nějak související s „bandou“, dostávají se už nahoru do operační paměti. To ale funguje jen velmi krátce během rozpoznávání slova, další položky jsou rychle zase deaktivovány.
– při vyhledávání určitého slova se aktivují nejen slova významově podobná, ale do operační paměti se načítá i „tematická oblast“. Po slově pata dokážeme rychleji identifikovat slovo špička. Na rozdíl od předešlého příkladu není „tematická oblast“ vzápětí deaktivována.
– oba procesy mohou fungovat současně. Po slově „paruka“ dokážeme rychle rozpoznat slovo „noha“. Buď na základě čistě významovém (dává se na hlavu, část lidského těla), nebo na základě zvukové asociace (paruka-ruka-noha). Někdy to tak ale pro změnu nefunguje. U neexistujícího slova „míž“ se nám neotevře cesta ke slovu „noha“ – ve smyslu míž-míč-noha.
– někdy si představujeme, že jednotlivé mentální procesy v našem mozku spolu jakoby soutěží a ten aktuálně nejsilnější prožíváme pak jako vědomý; podobně si můžeme představit, že při rozpoznávání určitého slova spolu konkurující si významy nějakým způsobem soupeří.
– slova často identifikujeme ještě před tím, než jsou dokončena; dokonce nemusí být výsledek ani jednoznačný z hlediska slovníku (jinak je pochopitelné, že krahujec identifikujeme už po tom, co slyšíme „krahuje“ – jiná možnost není), ale stačí, aby sedělo tematicky/významově. Výsledkem pak mohou být samozřejmě chyby. Na okraj: Ještě častější jsou podobné záměny na úrovni vět, kdy význam slovům i slovním druhům přiřazujeme ještě předtím, než slyšíme celou větu („autobusy a vlaky jezdí… školáci“ nás zmate, protože jsme už měli jinou představu o podmětu.)
– další otázkou je, jak jsou uspořádány různé tvary jednoho slova, která se zvukově mohou i výrazně lišit, hlavně u nepravidelného ohýbání (dobrý-lepší).
– a co různé významy jednoho slova? Aktivujeme vždy všechny možné významy a pak z nich vybíráme, nebo se spokojíme s prvním, který zapadá do kontextu? Podle všeho platí první možnost. U věty, kde se vyskytuje anglické slovo bank, se (u lidí znalých angličtiny) aktivuje jak význam banka, tak i břeh, a to bez ohledu na to, že kontext může být jednoznačný. Podnícení nesprávného významu je ovšem opět rychle deaktivováno.
– dokonce i když z gramatiky vyplývá, že na určitém místě musí následovat slovo určitého typu (třeba sloveso), jsou aktivovány i další významy slova (zkoušelo se, že v případě věty „John began to watch…“ se aktivuje i význam „hodinky“, třebaže na tomto místě nemá podstatné jméno co dělat).
– Výše uvedené výsledky jsou poněkud rozporuplné. Ukazují snad ale, že hledání v mozku a v klasické databázi probíhá značně odlišně. Zdá se, že aby se mozek dostal ke správnému významu slova, musí prostě provést velké množství „zapojení“, při kterých se aktivují i možnosti nesprávné. Psycholingvista Gerry T. M. Altmann proto tvrdí, že vhodnější metaforou než klasický slovník je pro celý proces spíše mechanický zámek, který se postupně otáčí a testuje (víceméně) všechny možnosti, dokud nakonec není nalezen kód a systém nezaklapne.
Zdroj: Gerry T. M. Altmann: Výstup na Babylonskou věž, Triáda, Praha 2005 a další
