Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Hněv se prý nedá vybít

 Cítíte stres? Na jednom internetovém zdroji je návod, jak si udělat vlastní hromosvodnou panenku, se kterou člověk „může házet, hrubě do ní rýpat, dupat po ní a dokonce ji škrtit tak dlouho, dokud se nezbaví veškeré frustrace“.

Tahle panenka-hromosvod je symbolem nejzakořeněnějšího přesvědčení naší kultury, posilovaného navíc vírou psychoanalytiků v pozitivní vlastnosti katarze, že se zbavíme hněvu, jestliže mu dáme volný průchod, nebo jej vybijeme nějakým agresivním chováním. Prašti s tou panenkou, udeř do upevněného boxerského míče, začni řvát na ženu a budeš se potom cítit líp. Ve skutečnosti však desítky let experimentálního výzkumu prokázaly pravý opak: když lidé ventilují své pocity agresivním způsobem, velmi často se potom cítí hůře, stoupne jim tlak a oni se rozzlobí ještě více.

Ventilování hněvu má zcela opačný účinek obvykle právě tehdy, když člověk nějak zaútočí přímo na někoho druhého, což teorie kognitivní disonance také předpovídá. Když uděláte cokoli, co jiné lidi poškodí – dostanete je do potíží, sprostě jim nadáváte, nebo je pošlete hákem k zemi – zapojí se do hry nový mocný faktor: potřeba ospravedlnit to, co jste provedli. Vezměme si například kluka ze skupiny sedmáků, kteří zesměšňují nebo šikanují nějakého slabšího hocha, jenž nikomu z nich nic neudělal. Ten kluk je rád, že do té party patří, ale šikanovat někoho jiného mu není vůbec po chuti. Později cítí kvůli tomu, co provedl, určitou disonanci. „Jak může slušný kluk jako já,“ ptá se sám sebe, „dělat něco tak krutého tomu hodnému, nevinnému malému chlapci?“

Aby disonanci redukoval, pokusí se přesvědčit sám sebe, že jeho oběť nebyla ani hodná, ani nevinná: „Je to trouba, co se neumí s nikým skamarádit, a ubrečenec. A udělal by mi totéž, kdyby měl možnost.“ Jakmile ten kluk začne takhle obviňovat svou oběť, je pravděpodobné, že se na ni při příští příležitosti vrhne s ještě větší zuřivostí. Ospravedlňováním svého prvního agresivního činu si připravuje scénu pro ještě větší útočnost. Proto je hypotéza o očistných vlastnostech katarze mylná.

Výsledky prvního experimentu, který tuto skutečnost demonstroval, znamenaly pro výzkumníka, jenž ho prováděl, naprosté překvapení. Michael Kahn tehdy studoval na Harvardu postgraduálně klinickou psychologii a navrhl geniální pokus, který měl prokázat – jak si byl jist – pozitivní přínos katarze. Vydával se za medika a vždy změřil nějakému studentu tlak a puls pro potřeby údajného lékařského experimentu. Když prováděl toto měření, předstíral ale velké rozladění a pronášel urážlivé poznámky (týkající se matky příslušného studenta). Ten se rozzlobil a stoupl mu tlak. Experiment spočíval v tom, že Kahn některým z těchto studentů pak umožnil, aby si na něj stěžovali, a tak ventilovali svůj hněv. Ti byli pak přesvědčeni, že mu způsobili velké potíže. Druhá kontrolní skupina nedostala možnost dát průchod své zlobě.

Výsledek pokusu však Kahna, přesvědčeného freudovce, zcela šokoval: katarze naprosto selhala. Ti studenti, kteří směli dát průchod svému hněvu, k němu pak cítili mnohem větší nepřátelství než ti, kdo tu příležitost nedostali. Navíc jim při tom ještě více stoupl již tak zvýšený tlak. Vysoký krevní tlak těch, kteří si na Kahna nemohli stěžovat, se naopak pomalu vracel k normálu.

Když Kahn pátral po nějakém vysvětlení tohoto neočekávaného vzorce, objevil disonanční teorii, která na sebe právě v té době začínala poutat pozornost, a uvědomil si, že může krásně vysvětlit výsledky jeho experimentu. Studenti si mysleli, že mu svou stížností způsobili vážné problémy, a tudíž museli nějak ospravedlnit svůj počin. Sami sebe proto přesvědčili, že si to zasloužil, a to byl také důvod, proč se na něj ještě více rozzlobili – a proč jim stoupl krevní tlak.

 

Tento text je úryvkem z knihy:

Carol Tavrisová a Elliot Aronson:  Chyby se staly (ale ne mou vinou)

Dokořán 2012

O knize na stránkách vydavatele

autor


 
 
Nahoru
 
Nahoru