Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Jak se do Evropy dostal střelný prach?

***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Obecně lze říci, že se v nichž míchal ledek, síra, pryskyřice, nafta či nehašené vápno (právě směs nafty a nehašeného vápna může vzplát na vodní hladině, když teplo uvolňované hašením vápna způsobí vznícení nafty).
Už po skončení vlastní antiky, v dobách válek mezi Byzantinci a Araby, dosáhl značné proslulosti tzv. řecký oheň. Tato látka se také údajně nedala hasit vodou (jen octem), a používána byla proto především v námořních bitvách. Příslušná technologie, několikrát zapomenutá a znovuobjevená, byla utajována jako důležité vojenské tajemství – možná je díky ní ostatně nepadla Konstantinopol do rukou muslimů už o několik staletí dříve.

Nás však v tomto článku bude zajímat historie přímo střelného prachu (směs síry, ledku a dřevěného uhlí). V dalším textu budeme vycházet především z knihy Válka ve středověku (Philippe Contamine, Argo, Praha, 2004). Ačkoliv v Homérovi a Vergiliovi najdeme několik zmínek, které střelný prach poněkud připomínají, budeme předpokládat, že šlo o jiné výbušné směsi.
Obecně se předpokládá, že do Evropy přišel střelný prach z Číny. Je pravda, že zde byl znám kolem roku 1000, teoreticky je možné ale i to, že technologie nebyla Evropany pouze přejata (podobné diskuse panují i ohledně kompasu; tam se dnes předpokládá, že byl v Anglii vynalezen nezávisle na Číně). Pravděpodobnější je však čínský původ.

Evropané samotní měli několik verzí objevu střelného prachu:
– Podle jedné ho přejali od Arabů na Pyrenejském poloostrově (to by potvrzovalo orientální původ technologie). K tomu zřejmě opravdu došlo, nicméně to nebyla cesta jediná. V Damašku byl střelný prach v té době označován jako „čínská sůl“, ani Arabové zřejmě tedy technologii neobjevili nezávisle.
– Legendární verze uvádí, že střelný prach objevil jistý mnich/alchymista (např. jménem Bertran). K objevu došlo podle všeho náhodou, při pokusu vyrobit zlato nebo elixír mudrců nastala exploze. To je ale podle všeho pouhá legenda.
– Možné je také to, že se střelnými zbraněmi se Evropané seznámili nejen prostřednictvím muslimů, ale i Mongolů. Ti používali primitivních palných zbraní už v bitvě na řece Sajo v Uhrách v roce 1241. Taktéž při neúspěšných mongolských pokusech o invazi do Japonska, které překazil „boží vítr“ (kamikadze) byl střelný prach zřejmě používán.
– Nejstarší recept na výrobu střelného prachu zaznamenal v Evropě zřejmě Roger Bacon a pochází z roku 1267. Z roku 1326 je známo i první vyobrazení kanónu. Střený prach byl už určitě ve větší míře použit ve Stoleté válce, konkrétně např. Angličany v bitvě u Kresčaku.
Původní způsob využití střelného prachu (u Číňanů, Mongolů i Maurů) spočíval jak ve vrhání těžkých projektilů typu kovových koulí, tak i ve střílení šípů z bambusových trubic. Druhá technologie se v Evropě příliš neujala.
První evropská děla byla pokládána za cosi výjimečného či dokonce ďábelského. Kanóny měly např. individuální jména (viz ještě později Tlustá Berta za 1. světové války). Technologie výrazně pokročila ve chvíli, kdy se namísto spojování jednotlivých částí začala děla odlévat jako celek. Ukázalo se také, že pro hlavně děl je výhodné užít zvonovinu (jde o bronz, ve kterém je ale oproti „normálnímu“ složení výrazně více mědi než cínu), jejíž technologie výroby již byla dobře známa a v případě potřeby se děla dala vyrábět i tavbou zvonů. V průběhu 15. století se pak příslušné technologie staly masovými a objevily se také ruční palné zbraně…

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru