Před 300 lety, 28. října 1704, zemřel anglický filozof John Locke, jehož učení výrazně podpořilo rozvoj moderních přírodních věd.
Vladimír Neff ve svém půvabném Filosofickém slovníku napsal: „Všechna velikost a bída dnešních časů začíná anglickým osvícenstvím; a John Locke je jeho otec. Není děje v našem životě, aby v něm neměl prsty John Locke. Není historické události nové doby, aby nevyvřela přímo ze zásad, jež formuloval John Locke, pokračovatel Francise Bacona a oxfordských františkánů. Neboť málokterá myšlenka měla na vývoj evropského lidstva vliv tak ohromný jako Lockova slova: Nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech.“
Stručně k filozofově životu. John Locke, současník Isaaca Newtona, se narodil v Wringtonu, poblíž Bristolu. Studoval přírodní vědy a lékařství a dlouhou dobu působil jako domácí učitel, rádce a lékař lorda Ashleye, později lord Shaftesburyho, jenž vykonával úřad lorda kancléře. Po jeho pádu uprchl Locke do Francie a do Holandska. Do vlasti se mohl vrátit až v roce 1689, kdy na anglický trůn dosedl Vilém Oranžský. Po jedenáct let pak Locke zastával významný post komisaře po obchod a kolonie. Roku 1700 odešel na odpočinek a poslední léta trávil v ústraní na statku svého šlechtického přítele.
Hlavním dílem Johna Locka je jeho Esej o lidském rozumu (Essay Concerning Human Understanding, 1689, on-line: http://www.arts.cuhk.edu.hk/Philosophy/Locke/echu nebo http://www.ilt.columbia.edu/publications/locke_understanding.html), v němž překládá zásady své nauky o poznání. Tato rozsáhlá esej je nejen plodem jeho celoživotního filozofického zájmu, ale i jedním z filozofických základů novověké západní přírodovědy.
Jádrem Lockovy filozofie je kritika francouzského filozofa a matematika René Descarta (1596-1650), přesněji jeho karteziánské teorie vrozených idejí. Descartes, zakladatel moderního racionalismu, dospěl k závěru, že smysly jsou vnitřně nespolehlivé při rozpoznávání reality fyzikálního světa. Podle něj musí skutečná povaha fyzikálních objektů spočívat v něčem jiném než ve smyslových kvalitách. Tyto kvality konstituují pouze přechodný modus, do něhož se halí skutečná „fyzikální esence“, a máme-li tuto esenci poznat, musíme se radit nikoli se smysly, ale s rozumem, který jediný je s to uchopit esenci věcí.
I když jsme to celé poněkud zjednodušili, můžeme říci, že racionalismus nachází klíč k poznání (a to i k poznání vnímatelných věcí) spíše v racionální reflexi než v empirickém pozorování. Principem fyzikální vědy je podle Descarta geometrie, tedy hledání apriorních principů, které ústí do nevyhnutelných, univerzálních pravd.
John Locke, v jehož úvahách vrcholí anglické osvícenství, se domníval, že je tomu přesně naopak. Celá první část jeho slavného Eseje o lidském rozumu je věnována důkazu, že žádné vrozené ideje neexistují. Lidská duše je podle něj „tabula rasa“, nepopsaná deska. Teprve zkušenost, jejímiž dvěma zdroji jsou smyslové vjemy a reflexe, na tuto čistou desku zapisuje všechny naše poznatky a dává nám jednoduché ideje. Smyslové vjemy jsou výsledkem fyzického působení objektu na naše smysly a reflexe (kterou Locke připodobňuje k jakémusi vnitřnímu smyslu).
Locke, na rozdíl od svých předchůdců, však překonává naprostý empirismus a zavádí schopnost chápání, rozumění. Díky tomuto rozumění můžeme – od určitého počtu jednoduchých idejí – utvářet ideje složité, tedy
1. ideje substancí (reprezentující v mysli skutečnosti existující o sobě jako tělesa nebo duchovní bytosti),
2. ideje modů (odpovídající vlastnostem: počet, krása) a
3. ideje relací (udávající vztahy příčiny a účinku).
Poznání se podle Locka završuje teprve díky rozumové aktivitě schopné odhalovat důkazy, vyvozovat oprávněné závěry, ale pouze na základě vjemů fyzikální reality, která nás obklopuje a kterou chápeme smysly.
Jestliže byl tedy Descartes přesvědčen, že svět je třeba vyložit s matematickou přesností cestou dedukce, Locke si nejprve klade otázku, zda na tento úkol náš rozum vůbec stačí. Z tohoto důvodu jej dějiny myšlení pokládají za prvního kritického filozofa, za otce moderní kritiky poznání. V období Lockova života se rodila moderní věda. V Británii byla založena Královská společnost. Již zmíněný Issac Newton (1643-1727) položil základy klasické fyziky (Newtonovo dílo Principia vyšlo takřka současně s Lockovým Esejem), zatímco Robert Boyle (1627-1691) se svými experimenty ustanovil chemii.
(Lockova epistemologie je pouze částí jeho díla. Neméně významné jsou jeho myšlenky o výchově, jeho politické, nábožensko-filozofické a etické názory. Zde odkazuje zájemce na přehled internetových zdrojů a literaturu.)
On-line texty:
Full-text works by John Locke
http://onlinebooks.library.upenn.edu/webbin/book/search?amode=start&author=Locke,%20John
John Locke at Project Gutenberg
http://www.gutenberg.net/catalog/world/authrec?fk_authors=2447
Works by Locke on the Web
http://weber.ucsd.edu/~dmckiern/locke.htm
John Locke Online Bibliography
http://www.libraries.psu.edu/tas/locke
The Works of John Locke in Nine Volumes (1824, in .pdf)
http://oll.libertyfund.org/ToC/0128.php
Další informace:
John Locke (velmi podrobný rozbor díla)
http://plato.stanford.edu/entries/locke
Pre-History of Cognitive Science – John Locke
http://www.rc.umd.edu/cstahmer/cogsci/locke.html
Literatura:
Locke, John: Esej o lidském rozumu (Svoboda, Praha, 1984)
Locke, John: Druhé pojednání o vládě (Praha, 1992)
Durozoi, G., Roussel, A.: Filozofický slovník (EWA, Praha, 1994)
Störig, H. J. Malé dějiny filozofie (Zvon, Praha, 1991)
Scruton, R.: Krátké dějiny novověké filosofie (Barrister and Principal, Brno, 1999)
Yolton, J. W.: John Locke: Problems and Perspectives (Cambridge University Press, 1969)
Dunn, J: The Political Thought of John Locke: An Historical Account of the Argument of the Two Treatises of Government (Cambridge University Press, 1969)
Bailyn P: The Ideological Origins of the American Revolution (Harvard University Press, 1967. Enlarged Edition, 1992)
