Sborník borgesovských studií Text a dílo: případ Menard míří do oblasti, která byla v českém literárním prostředí dosud spíše opomíjená.
Takové tvrzení může působit trochu paradoxně, vždyť Borgesova stěžejní díla v češtině samozřejmě vyšla a objevily se taktéž překlady knih některých jeho ideových souputníků, například Morelův vynález od A. B. Casarese. Přesto však lze snad říct, že na důkladnější reflexi Jorge Louis Borges v našem prostředí teprve čeká. Úvahy Michala Ajvaze sebrané do knihy Sny gramatik, záře písmen totiž alespoň podle mého názoru akcentují pouze určitou část Borgesova myšlení…
Sborník Text a dílo: případ Menard vznikl na základě příspěvků kolokvia, které pořádalo oddělení analytické filozofie Filozofického ústavu AV ČR. Dosti případně, Borges je totiž paradoxně jedním z nejanalytičtějších spisovatelů 20. století. Tahy jeho Loterie v Babylónu či nekonečné řady svazků Babylónské knihovny ukazují autora především jako chladného glosátora, v jehož pojetí se příběh stává do jisté míry jakousi matematickou, formální hrou. (To samozřejmě neznamená, že bychom tím Borgese vyčerpali – formulky "nic jiného než" bývají v podobných souvislostech zdrojem zbytečných neporozumění.) V povídkách tohoto argentinského autora můžeme dokonce vytušit předznamenání počítačového věku, chápání světa jako sady určitých elementárních operací či kroků Turingova stroje. Borgesovy texty, odkazující se především samy k sobě, lze pak chápat i přímo jako protiklad k literatuře založené na introspekci. Podle radikální interpretace šlo Borgesovi rovnou o vymýcení psychologismu z literatury.
Pro jihoamerickou literaturu bývá používáno označení "magický realismus". Bez ohledu na to, v jakém ohledu taková charakteristika platí pro Borgese (nejasný předěl mezi snem a skutečností pro něj ovšem představuje také jedno z klíčových témat), je však možné tvrdit, že jde současně o autora velmi blízkého anglosaské analytické tradici. České literární prostředí je tradičně spjato spíše s texty z "lidského světa". Radikální vykročení literatury z příslušného rámce, jakési vědomé opuštění toho, co bývá pokládáno přímo za základní atributy lidskosti, pak v tomto kontextu může působit až svatokrádežně – ale právě takový je Borges, a to zcela vědomě. Je to samotářský pološílený knihovník, kterého s velkolepou nadsázkou uvede v podobě Jorgeho na scénu Eco v Jménu růže, jeho estetika je spíše charakteru abstraktních teologických disputací či matematických struktur. Prvek opakování ("Čas, jsme-li schopni vcítit se do takové stejnosti, je pouhou iluzí: nerozlišitelnost a neoddělitelnost zdánlivě včerejšího okamžiku od jiného zdánlivě dnešního okamžiku jsou dostačující k jeho zrušení," cituje přímo Borgese v závěru doslovu ke knize Zrcadlo a maska František Vrhel.) pak asociuje na jednu stranu cykly v programovém kódu, ale stejně tak opisování knih ve středověkých klášterech nebo zřetězení mantry.
Sborník Text a dílo: případ Menard ovšem není literární studií o Borgeosvi obecně, ale soustřeďuje pozornost především na jednu konkrétní povídku. Autor Quijota Pierre Menard je vrcholem Borgesova hračičkářství, jeho záliby v pečlivě promýšlené mechaničnosti a vytváření textů uvnitř jiných textů. Hrdina této povídky Pierre Menard se totiž rozhodne znovu napsat Dona Quijota. V překladu Kamila Uhlíře: "Přijal jsem za tajemnou povinnost rekonstruovat v doslovném znění jeho (míněno Cervantesovo) spontánní dílo. Má samotářská hra se řídí dvěma protikladnými zákony. První zákon mi dovoluje zkoušet formální a psychologické varianty. Druhý zákon mě nutí obětovat tyto varianty původnímu textu a promyslit do všech podrobností jejich potlačení." Ano, skutečně: Menard si napíše nové verze Quijota, ale bude je muset nakonec zase přepsat do původní podoby. Záměr vskutku výstřední. Menard ho navíc pojme s opravdu poctivou důkladností ("Napsal nesčetné koncepty. Houževnatě opravoval a roztrhal tisíce rukopisných stránek."), takže ostatně svého Quijota ani nestačí dokončit a zemře. V pozůstalosti je nalezena hotová kapitola devátá, třicátá osmá a zlomek kapitoly dvaadvacáté.
Osud šíleného opisovače je přitom samozřejmě vsunut do dalšího příběhu, tedy vyprávění o Menardovi. Projekt Quijota je pouze jedním z Menardových výtvorů a další z fiktivních vypravěčů zde dokonce představuje jakýsi katalog jeho děl. Záliba v seznamech a výčtech je další Borgesovým rysem – tento druh encyklopedičnosti pak staví Borgese také do jedné řady se skupinou OuLiPo, zejména s Perecovou knihou Život, návod k použití. Mimochodem, v Život, návod k použití je pro hru s puzzly ostatně použit také podobný roztomile nihilistický motiv projevující se jako vymazání času. Podobně jako v Menardovi je také zde konečný stav určen předem a veškerá volba se odehrává pouze v rámci způsobů, jak do tohoto konečného stavu dojít.
Borgesova povídka Autor Quijota Pierre Menard brzy ožila vlastním životem a dala vznikat dalším řetězcům textů o tomto textu – další úroveň zanoření udělala Borgesovi jistě radost. Literární teoretici, estetikové i filosofové se na základě této povídky již řadu let snaží znovu promyslet otázku po identitě uměleckého díla. Borges (respektive jeho fiktivní vypravěč povídky) totiž naznačuje, že obě díla, Quijot Cervantesův a Menardův, totiž nejsou nutně totožná. Co bylo u Cervantese prostě spontánní a realistické, to je u Menarda již výsledkem konstrukce, reflexe, zamíchání fantaskních prvků a třeba i ironie. Kde Cervantes píše jazykem své doby, tam Menard používá archaismů – a tak dále. Identita je pro Borgese ostatně vůbec významným tématem a se souvisejícími otázkami si pohrává nejen v případě uměleckých děl, ale i u jednotlivých postav. Kromě motivu dvojníka s oblibou využívá především metodu zrcadlení – jakoby různé osoby nebyly jedinečné, ale spíše vznikaly jedna z druhé pomocí určitých transformací a projekcí.
Bylo již naznačeno, že Borges má svým založením paradoxně blízko k tradici analytické filozofie. Příspěvky ve sborníku Text a dílo: případ Menard ovšem vycházejí jak z anglosaské tradice, tak i z filozofie a literární teorie kontinentální. "Jak je snad zřejmé, editoři nepřikládají tomuto dělení fatální význam," píší se v předmluvě editoři Karel Císař a Petr Koťátko. Jednotlivé statě se pohybují od úvah motivovaných primárně estetikou až k formálnější filozofické logice. Téma je rozvíjeno z řady stran, když třeba Michal Ajvaz ve svém příspěvku (Text se objevil také v Ajvazově knize Sny gramatik, záře písmen. Netřeba však dodávat, že o eventuální totožnosti obou textů to nevypovídá de facto nic.) obrací důraz od autora díla k jeho čtenáři. Dejme tomu, že existují různí Quijotové, napsaní různými autory. Nemohli bychom ale namísto pracného znovuvytváření původního textu zvolit raději jiné čtení? (Zkusme třeba představit, že autorem knihy X není ve skutečnost Y, ale Z – a tak dále.). Karel Thein se pak soustředí na borgesovský motiv opakování – chápání světa v nějaké z variant věčného návratu vede k postupnému obroušení tragiky, komiky i dalších obdobných atributů, zůstává jen únava. I zde se lze odvolat přímo na další Borgesovy texty ("Až vás příště zabiju, řekl Skarlach, slibuji, že to udělám v bludišti, které tvoří jediná, neviditelná a nepřerušená přímka." – závěr povídky Smrt a maska. "Neví – nikdo nemůže vědět – o mé bezměrné lítosti a únavě." – závěr povídky Zahrada, v které se cestičky rozvětvují.).
Sbírka obsahuje celkem 14 příspěvků (Ajvaz, Casati, Císař, Hamilton, Hříbek, Koťátko, Livingston, Morizot, Pokorný, Rossholm, Voltolini, Vrhel, Thein a Zuska). Jak vidno, příslušná kolokvia, na jejichž základě sborník vznikal, měla mezinárodní charakter. Lze však říci, že sborník Text a dílo: případ Menard nejen přináší celou řadu inspirativních nápadů, ale snad i trochu přispívá ke zmenšení dluhu, který v českém prostředí k Borgesovi podle mého názoru máme. Zájemci o Borgese ho nemohou minout prostě už z toho důvodu, že dosud de facto není z čeho vybírat.
Text a dílo: případ Menard, editoři Karel Císař a Petr Koťátko, Filosofia, Praha, 2004
