pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
O tom, že morová rána ve 14. století mohla oddálit nástup renesance a i vznik novověké evropské vědy, jsme již na Science Worldu psali (v článku Renesance mohla nastat mnohem dříve). Příslušný text ovšem vycházel z úvah obecně sociologických a ekonomických, příliš si nevšímal osudů konkrétních lidí.
V jiném pohledu se však můžeme podívat na to, jaké konkrétní vědce morová rána připravila o život. Norman F. Cantor si všímá zejména destrukce Oxfordu, který se od 13. století stával centrem nearistotelské, netomistické empirické vědy. Zatímco druhé centrum, pařížská univerzita, byla de facto ovládána dominikány, v Oxfordu měl od dob Rogera Bacona rozhodující vliv řád františkánů.
V té době došlo i k několika reálným technickým pokrokům – například v optice (kromě pokroku teorie došlo i na vynález brýlí) a v konstrukci hodinových mechanismů. Černá smrt ve 14. století ovšem připravila o život dva vůdčí duchy Oxfordu – Bradwardina (v době smrti canterburského arcibiskupa) a Viléma Ockhama. V katolické církvi pak už nebyl nikdo, kdo by oponoval prohlášení tomismu za oficiální ideologii: sice na pohled „racionalistickou“, ale založenou na aristotelských dogmatech a s důrazem na spekulace namísto empirických a kvantitativních výzkumů. Oxfordští učenci namísto toho prosazovali matematizaci, experimenty a detailní poznání jednotlivých procesů namísto všeobsáhlých úvah o tom, jak je vystavěn kosmos.
Aby se zrodila moderní věda, museli o pár století později přijít Galileo a Newton. Podle Cantora mají jeho úvahy „co-by-kdyby“ smysl, protože i zrození newtonské vědy nebylo jen dílem nějakým „obecných společenských předpokladů“, ale jediného člověka. Proč by s něčím podobným nemohli přijít už Bradwardin a Ockham (z dalších učenců jejich doby, kteří smýšleli podobně, stojí za zmínku ještě francouzský Buridan)?
Zdroj: Norman F. Cantor: Po stopách moru – Černá smrt a svět, který zrodila, Bbart, Praha 2005
