Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Nad knihou: Industriál_paměť_východiska

Cukr, líh, olej, maso

Tak, jak se některá výrobní odvětví včetně odpovídajících výrobních staveb postupně po staletí vyvíjela a prošlapávala si složitou cestu až k neuvěřitelné expanzi v 19. století, tak se některá objevila náhle, nebo učinila výrazný pokrok právě díky průmyslové revoluci. Cukrovary, lihovary, olejny a spojují právě náhlé zlomy ve vývoji, způsobené politickou situací, legislativou nebo zlomovými vynálezy.
Impozantní budovy cukrovarů se v našich řepných oblastech objevily až před polovinou 19. století (první řepný cukrovar byl u nás postavený v roce 1830). Výroba cukru z řepy bylo zcela nové odvětví, které u nás nemělo tradici. V Evropě se do té doby sladilo dováženou cukrovou třtinou a třtinovým cukrem, ale po Napoleonově obchodní blokádě kontinentu v roce 1805 se hledala jejich náhrada. Po prvních nezdarech s výrobou sirupů a šlechtitelských experimentech s cukrovkou se díky českým vynálezům (difúze cukru z řepných řízků, 1847) výstavba cukrovarů urychlila. Cukr se začal vařit ve velkém a po nasycení domácího trhu kolem roku 1860 se začal i výhodně vyvážet.
Na rozvoj cukrovarů bezprostředně navázala průmyslová výroba lihu, do té doby provozovaná pouze na řemeslné úrovni. Z melasy – odpadu při výrobě cukru – byl totiž v roce 1814 vyroben líh, který navíc neobsahuje jedovatý metylalkohol. Vstupní surovina pro výrobu lihu tak podstatně zlevnila a průmyslové lihovary se začaly stavět ve velkých městech jako výrazný typologický druh. Cukrovarnictví a lihovarnictví navíc významně prospělo naší industrializaci – technologické celky pro cukrovary a lihovary, vyvinuté a vyrobené českými vynálezci a podnikateli, se staly výnosným vývozním artiklem vznikajícího strojírenství.
Několika vlnami prosperity prošla i výroba řepkového oleje. Až do konce 18. století se vyráběl – převážně pro svícení – podomácku, ve stoupách (drtírnách) a jednoduchých lisech, které byly součástí vodních mlýnů. Impulsy ke vzniku průmyslových olejen byly dva – nejprve vynález hydraulického lisu (1795) a pak na přelomu 18. a 19. století Švýcarem Argandem ke svícení nově upravená olejová lampa. K rozvoji výroby oleje přispěly také zvýšené výnosy řepky po zavedení střídavého hospodářství. Olejny se zakládaly na panstvích, ale především ve vznikajících průmyslových čtvrtích velkých měst. V Praze a Brně se postavily provozy, které patřily k největším v monarchii. Expanzi výroby řepkového oleje na svícení ukončil v sedmdesátých letech petrolej a petrolejová lampa. Výrobu prvních velkých olejen pak snadno přebraly moderní podniky postavené v první polovině 20. století.
Podobně i zpracování masa – masný průmysl – vznikl až na přelomu 19. a 20. století. Cechovní předpisy, upravující zacházení s masem, dlouhou dobu znemožňovaly rozvoj výroby. Teprve po zrušení cechů se otevřel prostor pro výstavbu nového stavebního druhu – velkých jatek; první zákon o zřízení jatek v Praze byl vydán v roce 1889. Ke konci 19. a na začátku 20. století byly provozovány jatky v dalších deseti významných českých městech (například v Brně, Olomouci, Ostravě, Varnsdorfu); jejich areály byly budovány již podle zásad a zkušeností z dalších evropských měst, s moderním provozem a s důrazem na reprezentativní architektonický výraz jednotlivých, převážně halových objektů.
Nové technologie, racionalizace výroby, koncentrace do několika výkonných jednotek nebo i ztráta odbytu vedly k zastavení výroby a rušení provozů. Jak náhle se nové druhy budov, které výrazně zasáhly do obrazu města i krajiny, objevily, tak náhle byly opouštěny. Jejich stavební charakteristika, odpovídající v řadě případů povaze jednoúčelových objektů, s neobvyklými prostorami a množstvím zbytků technologie, limituje možnosti jejich dalšího využití. I jejich velikost a umístění, ať v zemědělské krajině či v okrajové čtvrti města je na překážku. Nejohroženější jsou především cukrovary, protože stojí nejčastěji mimo zástavbu větších měst i mimo vhodné ekonomické aktivity, ale i ostatní – městské typy – jsou likvidovány, z opačného důvodu: kvůli cenným městským pozemkům, na kterých stojí.

Těžní věže

Jednostranný kozlík, dvoustranný kozlík, Malakov – zvířata, nebo snad moučníky? Ani jedno, ani druhé – jsou to některé z mnoha názvů různých typů těžních věží, které se staly přirozenou součástí panoramat Kladenska, Ostravska, Plzeňska, Příbramska a dalších míst s důlní činností. Součástí panoramat sice zažitých, ale s postupujícím koncem průmyslové éry rychle mizících… Ocelové konstrukce těžních věží jsou nepřehlédnutelným symbolem povrchových části především uhelných a rudných dolů, dalších reprezentantů velké skupiny jednoúčelových výrobních staveb.
Dobývání nerostných surovin spolu s jejich zpracováním patří bezesporu mezi první výrobní činnost lidské společnosti. Počáteční povrchový sběr nerostů sloužících jako prvotní primitivní nástroje byl později doplněn o odlamování suroviny nebo hloubení mělkých jam, z náplav vodních toků se rýžováním získávaly drahé kovy, především zlato a cín. Značný rozvoj hornictví u nás, od konce 13. století a hlavně ve 14. a 15. století, dovedl české země ve srovnání s okolními státy na jedno z předních míst, zejména v těžbě stříbra. (V roce 1300 byl vydán unikátní hornický zákoník Ius regale monatorium, platný až do 17. století. Jiné dílo, které nemá v celosvětovém měřítku obdobu – Dvanáct knih o hornictví a hutnictví od jáchymovského lékaře Georgia Agricoly, vzniklo v průběhu 16. století). Až do poloviny 18. století bylo dolování prováděno jednoduchými metodami a prostředky, většinou jen do malých hloubek. Surovina byla vyvážena na povrch ručně v nůších, měších nebo okovech pomocí vrátků a žentourů a od 14.století i pomocí vodních kol. Tyto metody byly podobné při dobývání rud i uhlí. K významnému zlomu – ostatně jako ve všech výrobních odvětvích – došlo v souvislosti s nastupující průmyslovou revolucí. Černé a hnědé uhlí, které začalo sloužit jako energetický zdroj pro pohon dalších technologických zařízení, se stalo významným fenoménem konce 18. a počátku 19. století. Především poznatek zpracování uhlí na koks, nově objevený zdroj energie pro ohřev vysokých pecí, dal základ obrovskému rozmachu uhelného hornictví. Uhlí bylo nenahraditelné jak pro přípravu páry, tak jako jedna ze základních surovin hutní výroby. Výraznou mechanizací na přelomu 19. a 20. století a následnou elektrifikací dolů došlo k postupnému zvyšování podílu strojní práce a tím i ke zvýšení produktivity.
Význam oboru se projevil i budováním nových velkolepých důlních areálů. Jejich
dochovaná podoba pochází především z druhé poloviny 19. století a z počátku 20. století. Hmotová struktura, opřená o dominantu těžní věže, má vždy několik typických objektů – v různém uspořádání i v různém architektonickém pojetí. Kontakt povrchové a podpovrchové části dolu zprostředkovávala jámová budova, do haly strojovny byly soustředěny stroje nezbytné pro těžbu. Zpočátku parní těžní stroje byly postupně nahrazovány elektrickými, ale některé se zachovaly až do současnosti. Mužstvu (horníkům) sloužily budovy cechovny a koupelen. Výrazně se projevují stavby uhelného prádla a koksoven.
Areály uhelných dolů byly vnímány také jako symboly prosperujících společností majitelů a značná pozornost byla věnována jejich architektuře – jak v celkové kompozici, v návrhu jednotlivých objektů, tak i v řešení stavebně-architektonických detailů. Podle období svého vzniku jsou důlní areály ukázkami interpretace empírové, historizující i secesní architektury na utilitární industriální stavby. Po uzavření dolů, kdy ustal hluk těžních strojů a usadil se uhelný prach, zůstaly jen úchvatné, pro cokoli jiného obtížně využitelné konstrukce a budovy, dokumentující dobu, kdy objemy, váha a velikost nebyly považovány za překážku.

***
tento text je částí úvodu ke knize:
Eva Dvořáková, Benjamin Fragner, Tomáš Šenberger, fotografie Pavel Frič: Industriál_paměť_východiska

Anotace vydavatele
Staré fabriky, užitkové a výrobní haly, pivovary, jatky, cukrovary, vodárny a vodojemy, mlýny a vodní díla, nádraží, hutě, vápenky nebo důlní věže patří do české a moravské krajiny a do obrazu našich měst stejně neodmyslitelně jako historické památky.
Velká popularizační publikace si klade za cíl seznámit širokou laickou veřejnost s velmi aktuálním tématem průmyslového dědictví a novými trendy v jeho chápání. Kniha však není pouhým historickým přehledem architektury a typologie industriálních staveb v návaznosti na odpovídající technologie jednotlivých průmyslových odvětví, nebo nostalgickým pohledem na to, co zbylo z průmyslové éry v naší paměti. Název – od osmdesátých let s nadsázkou používané pojmenování – industriál naznačuje, že ohrožená nebo už zanikající technická monstra a jejich bizarní atmosféra se stávají i novým východiskem, od stavebních konverzí po alternativní uměleckou inspiraci.

Barevné fotografie Pavla Friče zachycují autentický stav některých průmyslových objektů a areálů v České republice v rozmezí let 2003 až 2006. Jednotlivé kapitoly s lapidárními názvy Pece – Těžní věže – Mlýny – Voda a energie – Voda a město – Cukr, líh, olej, maso – Haly – Etážovky – Pivo představují formou obrazových a textových medailonků charakteristické industriální ukázky, doplněné v úvodu každé kapitoly užitečnými historickými souvislostmi a archivními fotografiemi na sociální téma. Vstupní esej PhDr. Benjamina Fragnera nabízí kromě přehledu dějin industrializace také nástin vývoje názorů na záchranu mizejících hodnot průmyslového dědictví a současně nastoluje řadu znepokojivých otázek naší postindustriální současnosti.

Kniha těží z mnohaletého bádání památkářů, teoretiků a historiků architektury z okruhu Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT v Praze a bude provázet po celý rok 2007 oslavy 300. výročí ČVUT včetně prestižního mezinárodního bienále a konference Industriální stopy v září 2007.

Rozsah:
formát 300 x 225 mm (šířka x výška), rozsah 256 stran vnitřku na matné křídě 150g, vazba V8 s přebalem. Grafická úprava: Miroslav Kloss. Texty jsou v závěru knihy přeloženy do angličtiny.
Vydává nakladatelství Titanic, distribuuje Grada
ISBN 978-80-86652-33-7
Doporučená cena 748 Kč.

Objednávka viz např.
http://www.archiweb.cz/library.php?action=show&id=345

Kosmas
http://www.kosmas.cz/knihy/133875/industrial_pamet_vychodiska/

Recenze knihy na serveru Neviditelný pes
http://neviditelnypes.zpravy.cz/architektura-brutalne-puvabny-industrial-fjz-/p_architekt.asp?c=A070312_143935_p_architekt_wag

Výzkumné centrum průmyslového dědictví
http://vcpd.cvut.cz/index.php?aktualitaID=135

Další články na obdobné téma na serveru Science World:
Nad knihou: Pražský industriál:
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/30CDCD04AEEE4297C12571D30025BE6E

Nad knihou: Vstoupit do krajiny
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/2ED1556DECDB030AC1256F640044F5E6

Jak funguje nová divočina
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/0CA7141C340ACB1BC1257193007A8774

Prales ve velkoměstě
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/D384B50B428B28E8C12571EE007067CE

autor


 
 
Nahoru
 
Nahoru