Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Nad knihou: Psychologický průvodce Prahou

Předtím, než se Petr Bakalář vrhl do publikování textů o tématech diplomaticky řečeno problematických, vydal v nakladatelství Portál dvě dosti pozoruhodné knihy: Psychologii v otázkách a Knihu otázek. Pro čtenáře, kteří od textů čekají spíše inspiraci a zábavu než angažovanost eugenika v boji za lepší svět, je tudíž velmi potěšitelné, že v Psychologickém průvodci Prahou se autor vrací k vcelku nekonfliktním tématům a hravosti.
Průvodce Prahou tudíž není politickou příručkou ani textem nějak „angažovaným“. Je pravda, že občas zde zazní žalobný skuhralův tón; viníky pro autora tentokrát nejsou příslušníci různých etnických menšin, ale lidé, kteří v MHD telefonují z mobilů. Neodpustí si lamentování nad manažery v kravatách či zahraničními turisty; transparent Tourists Go Home najdeme ostatně už na obálce knihy. Důležité ale je, že to vše je kompenzováno nadsázkou, takže s turismem je třeba spojena zábavně misantropní tematická otázka: „Cizinci které národnosti vám v Praze nejvíce vadí?“ I další otázky, jimiž je text prokládán, v sobě nesou značnou příchuť nadhledu a sebeironie: „Kam v Praze nikdy nepůjdete?“
Je samozřejmě otázkou, kdo autorův přístup ocení, někdy se totiž jedná o skutečné vychytávky. Příklad? V knize je jakoby pod čarou naznačena souvislost mezi písmeny tras pražského metra a vitamíny (jakýsi respondent se domnívá, že trasy metra A, B, C mají něco společného s vitamíny a je třeba je pravidelně projíždět). Nějaký jurodivý „magik“ v tom možná identifikuje tajemné souvislosti, skeptik se chytne za hlavu, co je to za blbost. Autor pak spoléhá na čtenáře, který tomu sice nebude věřit, ale tahle hříčka ho pobaví. Ocení, jak ho autor vodí za nos a hraje si s ním, jaké mu předkládá fantazie a fabulace. No a zbývá už jen jeden problém: kolik čtenářů knihy bude spadat do jaké kategorie.
Pro lidi, kteří v Praze žijí nebo ji alespoň přiměřeně znají, může kniha posloužit i jako určitý psychotest. Najdeme zde výsledky řadu dotazníkových výzkumů a postřehů těch, kdo je vyplňovali (opět otázka: co z toho je autorova hra?). Snaha nějak kvantifikovat popis české metropole nabývá mnohdy bizarních podob, najdeme zde třeba erotický žebříček čtvrtí, úvahu nad tím, v kterých čtvrtích se nejčastěji člověk psychicky zhroutí (dá se to poznat třeba z frekvence psychiatrických ordinací v jednotlivých obvodech?), a analýzu vztahu mezi patrem a počtem otevřených oken.
Tyhle hry s mentálními mapami a asociacemi jsou v případě Prahy vůbec zajímavé: je to nejspíš zábavnější, než se městem procházet zcela nevšímavě, i když i to je možné, protože chůze je hodnotou sama o sobě. V této souvislosti Bakalář přichází s konceptem ideální vzdálenosti: přednostně budeme (pěšky a z domova) chodit ne do hospody na druhém konci města, ale ani ne do zařízení přímo v domě – bude zde existovat jakási ideální délka vycházky.
Rozhodně má smysl studovat současné prožívání města, kterým se pohybujeme i s praktickými potřebami (nakoupit, přemístit se apod.). Jinak totiž hrozí, že nám vnímání Prahy spadne do nějaké „hlubinné“ roviny, tajemné metropole, kudy kráčeli alchymisté a Golem. Fakticky půjde o nějaký obzvlášť křiklavý stereotyp/klišé ve smyslu „magická“ Praha a její genius loci (autor si je tohoto nebezpečí vědom a v úvodu poznamenává, že slovo sebevražda použil v textu čtyřikrát častěji než magie). Kromě starých antikvariátů zde máme i moderní několikapatrové domy knih, vedle intelektuálské kavárny je McDonald či sexshop, je zde Praha taxíků či veřejných toalet. To vše v knize najdeme, Bakalář ovšem tento řekněme postmoderní guláš sdílí spíše opatrně, ironie je občas prokládána staromileckými povzdechy. Opět je na čtenářích, co si v tomto ohledu z knihy vezmou (osobně bych sdílel autorovo lamentování nad infekcí jazykovou – dovča, hoďka, pohodář, picoška, to jsou jedny z výrazů, které autor uvádí jako klíč, který nám ihned otevře vnitřní svět mluvčího, v tomto případě svět poněkud na pováženou) a s čím se naopak neztotožní.
Sentiment je v textu prokládán ironickou misantropií. V části Typologie Pražanů autor například rozděluje pozorované chodce do následujících typů (v abecedním pořadí): Barbíny, Bubuloni, Kidney-girls, Mladí konformisté, Skejťáci, bruslaři a snowboarďáci, Staří mládenci, Šusťáci, Taxikáři, veksláci a číšníci, Ukrajinci a Věrni zůstaneme. Jak sám připouští, jeho typologie je lehce přeexponovaná, pro všechny skupiny má ovšem autor především pohrdání: „Jsou dny – a přibývá jich, kdy si před neočekávanou cestou do města nestihnu vybudovat ochrannou vrstvu… prchám před lidmi, odmítám se na ně dívat, kličkuji… jakékoliv jejich projevy mě ruší.“ V jistém ohledu sympaticky se zde od hledání konkrétních viníků posunul ke globálnímu despektu a skepsi, za kterou by se nemusel stydět třeba ani Thomas Bernhard. A tak může Bakalář v textu cosi citovat a pod čáru umístit lakonickou poznámku, která celý názor ihned shodí: Jak ukázal další vývoj, jednalo se o blud.
Jedná se o psychologického průvodce. Autor si pod Prahou představuje především centrum, nejspíše Malou Stranu, zajímá se o to, kde jsou nejkrásnější lidé (srovnává Pařížskou ulici a Chodov). Existuje samozřejmě i jiná Praha: cementárna v Radotíně, zahrádkářská kolonie v Satalicích či holešovická jatka. Kdo se zajímá o pražské periferie, botaniku města a typ krajiny označovaný jako nová divočina, invazní rostliny či zaniklé továrny a další industriální památky, ten předmět svého zájmu v Psychologickém průvodci Prahou nenajde – má ovšem k dispozici jinou (a neustále přibývající) literaturu.
Na řadě míst by text šel kritizovat jako „plácání“. Třeba úvahy o maskulinitě a feminitě jednotlivých pražských čtvrtí zase až tak objevné nejsou (hádejte, kam spadne třeba Šárka). Celkově se jedná o text, který klade na čtenáře značné nároky, aby si z něj sám vybral motivy, které zpestří jeho pohyb velkoměstem.
Lze snad ještě dodat, že knize ublížilo redakční zpracování, především nedbalá jazyková korektura. Odpovědný či jazykový redaktor v tiráži vůbec uveden není.

Petr Bakalář: Psychologický průvodce Prahou, Votobia, Olomouc 2006, 255 stran, 199 Kč.
Recenze vyšla v časopisu Psychologie dnes
Objednávka knihy
Dále o knize na Science Worldu zde a zde

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru