Jakmile oslavil své šedesátiny – třicet let poté, co překonal Pacifik v opačném směru – rozhodl se Steve Chen, že dá kalifornskému Silicon Valley sbohem a usadí se v Šen-čenu, mladičkém jihočínském velkoměstě. Od té doby, co hospodářský boom přeměnil Čínu v kapitalistickou „New frontier“, se zcela určitě nejedná o první příklad zpětné emigrace. Volba amerického vědce čínského původu však představuje specifický případ, který znepokojuje Spojené státy víc než kohokoli jiného. Protože Chen je jedním z „otců“ superpočítačů, jichž se každý rok vyrobí jen pár exemplářů – vysoce výkonných supermozků, jaké se používají v nejrozvinutějším vědeckém výzkumu, mnohdy k vojenským účelům. Odjezd talentu, o který se přetahovaly značky Cray a IBM, znamená pro Spojené státy strategickou ztrátu tím spíše, že z toho těží takový sok, jakým je Čína. Chenův případ je špička ledovce, která zakrývá masovou tendenci. U úniku mozků, který kdysi býval jednosměrný, tedy neustále směřoval do Ameriky, se nečekaně mění znaménko. Od roku 2004 poprvé klesá počet čínských a indických studentů i vědeckých pracovníků na amerických univerzitách: zůstat ve vlasti se pro ně díky asijskému hospodářskému zázraku stalo lákavou alternativou. Craig Barrett, po léta muž číslo jedna v Intelu (světovém mikročipovém lídru), připouští, že „Číňané se nám dnes vyrovnají v technice, softwaru i na všech úrovních managementu“. Adam Segal, odborník na čínskou problematiku při washingtonské Radě pro zahraniční styky (Council on Foreign Relation), píše v časopise Foreign Affairs, že „při rychlosti, s níž schopnost inovace překonává Pacifik, už nemohou Spojené státy považovat za samozřejmé, že i nadále zůstanou epicentrem vědy a technologie“.
New York Times začal bít ve spojitosti s Chenovým odchodem na poplach. Vynořují se obavy amerických vojenských zpravodajských služeb, jakým způsobem by mohla Čína využít superpočítače při vývoji nové výzbroje, jež by lépe obstála v soutěži s pentagonským hi-tech arzenálem. I v civilním užití však superpočítače často představují „tajnou zbraň“, nástroj, jehož výpočetní výkonnost umožňuje americkým univerzitám i průmyslu likvidovat konkurenci ve fyzice, chemii, technice nebo biogenetice.Většina z 500 nejvýkonnějších superpočítačů na světě se nachází v Americe. Ale od doby, kdy začal Chen pracovat pro Čínu (v roce 2004), byl v Šanghaji s jeho pomocí vyroben superpočítač, který obsadil v rychlosti desáté místo na světě. Čína má nyní 14 počítačů, jež se umístily mezi pěti sty nejvýkonnějšími na světě, dostihla již v tomto sektoru Německo na čtvrtém místě a vzhledem k rostoucímu tempu je připravena předstihnout Japonsko i Velkou Británii, aby se umístila hned za Spojenými státy.
Chen není ani špion, ani zrádce placený Pekingem. Je čínského původu, narodil se však na Tchaj-wanu, odkud odplul v roce 1975 (kdy mu bylo třicet), aby ve Spojených státech získal doktorát z informatiky. Ve své profesi pronikl na špici už v 80. letech, kdy se stal jedním z hlavních návrhářů superpočítačů, a svou kariéru rozvíjel na nejlepších univerzitách i v soukromém průmyslu (Cray Research, Supercomputing Systems, IBM). Za jeho odchodem nestojí politická ani nacionalistická motivace; v San Jose pod kalifornským sluncem ostatně zanechal svou americkou manželku i děti. Nešlo o žádné zaujetí stanoviska. Chen prostě v Číně nalezl více financí a příležitostí k uskutečnění svých nejnovějších projektů. Zní to neuvěřitelně, ale v Sillicon Valley, světovém centru rizikových investic, se mu fondy i ti správní lidé hledali obtížněji. Obojí našel v šen-čenské společnosti Galactic Computing, financované rizikovým kapitálem z Hongkongu a podporované skupinou čínských technických univerzit.
Při poplachu kolem Chenova případu Amerika zjišťuje, že se jedná o mnohem rozsáhlejší jev. Americký univerzitní systém nejprve po celá desetiletí těžil z brain-drainu, přílivu mozků ze zahraničí, a teď selhává. Příčinu částečně zavdaly události z 11. září, zákon Patriot Act a přiškrcení vízové politiky, které komplikuje život každému, kdo by chtěl emigrovat do Spojených států – výzkumníkům, vědcům i podnikatelům. Částečně k tomuto selhání přispěl i Bushem sestavený federální rozpočtový deficit, který se začíná projevovat krácením financí pro veřejné univerzity. Existuje však ještě třetí příčina, která je spjata s asijskými zeměmi. Jejich ekonomiky rostou rychlostí, jíž zbytek světa zjevně nestačí (roční nárůst čínského HDP se za poslední čtyři roky odhaduje na 9 % a indického HDP na 8 %), a technologický rozvoj nabyl takové intenzity, že pro největší talenty už není řešením emigrovat do Ameriky. Statistiky univerzit hovoří samy za sebe. V porovnání s předchozím rokem se v akademickém roce 2004–2005 počet přihlášek vysokoškolsky vzdělaných Číňanů do postgraduálních kurzů v USA (specializační kurzy a Ph.D.) snížil o 45 %. Indů se hlásilo o 28 % méně.
Pro americký univerzitní systém – a tedy i pro konkurenceschopnost amerického kapitalismu – to signalizuje nebezpečí. Především ve vědeckých sektorech sytil příliv asijských studentů po celá desetiletí Spojené státy čerstvými, kvalifikovanými a soutěživými silami. Ujalo se ironické, leč výstižné rčení: „Nejlepší americké kampusy jsou místa, kde staří židovští profesoři předávají mladým čínským studentkám matematické, fyzikální a biologické vědomosti.“ Skutečnost není tomuto obrazu příliš vzdálena. Americe se trvale nedostává vědců, inženýrů, chemiků či informatiků – dílem proto, že americké střední školy nestačí nárokům univerzit, dílem proto, že děti americké buržoazie už po nějakou dobu raději dělají advokáty nebo pracují v komerčních bankách. Dosud mezeru vyplňovala imigrace z Asie. Časopis Foreign Affairs uvádí ohromující údaj: v zahraničí se narodilo 38 % dnešních amerických vědců a inženýrů s doktorátem (titulem Ph.D.). Jsou to převážnou měrou Číňané, Indové a Korejci. Již v 90. letech napočítala ekonomka Annalee Saxenianová v Sillicon Valley třetinu nových technologických firem, které založili noví podnikatelé s asijským pasem. Vyschne-li tento zdroj, bude to mít nedozírné následky.
Čína zase nedělá nic jiného, než že napodobuje americký model. Přestože je rozvojovou zemí, v investicích do vědy se mimořádně tuží: veřejné finance, které Peking přiděluje na výzkum a rozvoj, stouply za pět let z 0,6 na 1,5 % HDP, a překonaly tak úroveň mnoha evropských zemí. V soukromém sektoru poskytuje Pekingu nemalou pomoc sám americký průmysl. Velká jména amerického technologického průmyslu přemísťují v posledních letech do Číny nejen továrny, ale také výzkumná centra, tudíž i pracovní místa pro vědce. Microsoft, Intel, IBM, Motorola, Bell Labs – to jsou jen některá jména „amerického systému“, která nyní mají v Číně výzkumná střediska, pokusné laboratoře a designová a návrhářská centra, do nichž přijímají matematiky, fyziky i inženýry. Adam Sedal z Rady pro zahraniční styky (Council on Foreign Relation) nepochybuje o závažnosti této hrozby: „Globální vedoucí pozice Spojených států závisí do značné míry na naší schopnosti vyvíjet nové technologie a nová průmyslová odvětví rychleji než jakýkoli jiný stát na světě. V rozvinutých technologiích, jako jsou lasery, biochemie, nové polovodičové materiály a letecký a kosmický sektor, však už dnes Čína pokročila rozhodujícím způsobem. Možná že přicházíme o náskok, který jsme považovali za samozřejmý.“
Tento text je úryvkem z knihy:
Federico Rampini: Čínské století – Autentický průvodce zemí rudého draka
Dokořán 2008
Podrobnosti o knize
Viz také:
USA zůstávají vědeckou a technologickou velmocí, jsou ale závislé na cizích mozcích
