Existuje několik pohledů na charakter neolitického zemědělství ve střední Evropě:
– trvalé a pečlivé obdělávání malých políček, asi jako dnes na zahrádkách
– obilí se pěstovalo na větších plochách stepního typu, nahrubo obdělávaných rádlem a po většinu času ponechávaných vlastnímu osudu (nebyla známa orba ani využití tažné síly dobytka, to jsou až eneolitické vynálezy)
– žárové zemědělství, kdy se vždy vypálil kus lesa, do úrodného popela se vysázelo obilí; po pár letech se živiny vyčerpaly a pole bylo třeba stěhovat jinam (tento způsob je ale doložen spíše z oblastí tropických pralesů než z mírného pásma)
– pole se stěhovala, ale spíše kolem vesnice; „opuštěná“ pole byla znovu oseta ještě dříve, než se tam mohl obnovit les
– nepravděpodobné je „záplavové zemědělství“, využívající těsné okolí potoků (střední Evropa není Egypt ani Mezopotámie, srážek je zde obvykle dost). Neolitici a už před nimi mezolitici sice sídlili podél vodních toků, ale z jiných důvodů (prostupnost krajiny, řeky jako zdroje vody pro dobytek i dopravní tepny, rybolov…)
– a nakonec, pěstování obilnin pouze doplňovalo chov dobytka, to se ale pro střední Evropu jeví jako velmi nepravděpodobné
Současný pohled preferuje první možnost, tedy zahradničení, s rytím, pletím, hnojením (výkaly i popel) nebo třeba i zaléváním. Obdělávány byly jen malé kusy půdy, a to trvale, pečlivě. Pro tento způsob se ovšem hodilo jen poměrně málo oblastí. Z čehož mj. vyplývá, že neolitici neměli motivaci vypalovat obrovské plochy lesa. Navíc v některých (suchých) oblastech se zřejmě i v průběhu mezolitu udržovalo bezlesí. Po skončení glaciálu celé území lesem zřejmě zarůst nestihlo.
V neolitu člověk ovšem své prostředí i tak ovlivňoval již docela výrazně. Podobně jako v mezolitu se mohlo vypalovat, aby se na paseky přitáhla lovná zvěř. Les byl poškozován také spásáním, které bránilo jeho přirozené obnově. Pro dobytek nebylo asi k dispozici seno (kosy známe až z doby železné; mohly se takto používat už kamenné nebo bronzové srpy, tedy nejen na obilí, ale i na trávu?), takže se přikrmoval v zimě listnatou pící. Dřevo se samozřejmě těžilo i na topení.
Nicméně vliv člověka se omezoval na nejbližší okolí neolitické vesnice. Odhaduje se, že té stačilo nějakých 20 hektarů polí a pastvin a 50 ha lesa. Neolitický způsob hospodaření by se tak možná dal označit za šetrný ke krajině, obecně mělo pasení zvířat na ni tehdy větší vliv než zemědělství.
Petr Pokorný: Neklidné časy – Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí
Dokořán 2011
