—opět jeden starší text, který se na ScienceWorldu objevil asi před 5 lety…
První výklad je řekněme „mystický“. Prostě tím, že se dlouho pohybujeme v blízkosti určité knihy, do sebe její obsah nějak vstřebáme, nasákneme jím. Řešení je to chytré a zábavné, současně ovšem samozřejmě krajně nevěrohodné a nehodící se pro Science World :-). Přiznejme si však, že občas se sami chováme takto „rituálně/pověrčivě“, jako by na celém výkladu něco bylo. Za dob studí člověk s sebou třeba alibisticky nosí učebnice, i když tuší, že se do nich ani nepodívá apod.
Druhý Ecův výklad je sice přísně racionální, ale také nepříliš věrohodný. Předpokládá se v něm, že kniha samozřejmě na polici nestojí stále na stejném místě. Různě ji stěhujeme, přenášíme, oprašujeme – a přitom občas otevřeme, tu přečteme stránku, tu alespoň odstavec, zčásti se nám text ukládá v mysli i podvědomě, když po něm jen přejedeme očima. Takže nakonec máme knihu do značné míry přečtenou, i když jsme ji vlastně nikdy „nečetli“ (alespoň rozhodně ne lineárně). Samozřejmě platí, že čím déle knihu vlastníme, tím častěji ji takto po kouskách budeme vstřebávat. Vysvětlení je to opět velmi chytré, ale asi hodně přitažené za vlasy.
Konečně třetí Ecovo vysvětlení, které má nejspíš nejblíže k pravdě, je poměrně suché. Čím delší čas uplyne od vydání knihy, tím více se o ní mluví, tím více dalších knih se k ní tak či onak odkazuje (alespoň za předpokladu, že dílo úplně nezapadne). A tak vlastně získáváme znalost textu zprostředkovaně, z různých odvolávek – tak, jak se dotyčná kniha stále více stává součástí „intertextového okruhu“ (řečeno s Ecem).
Příkladů tohoto jevu je samozřejmě celá řada – i ten obyvatel současné Evropy, kdo nikdy nečetl Bibli, by v ní jistě našel celou řadu povědomých pasáží :-), totéž by platilo pro Pána prstenů či Stopařova průvodce po Galaxii atd.
Zdroj: Umberto Eco: Borges a moje obava z vlivu, ve sbírce esejů O literatuře, Argo, Praha, 2004
