Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Oidipus neznamená pouze komplex

Thébský král Oidipus vstoupil do dějin tak trochu jako nešťastník, po kterém Sigmund Freud pojmenoval svůj nejznámější příspěvek modernímu psychologickému myšlení. Pojďme se však na tuto postavu podívat trochu jinýma než psychoanalytickýma očima. V jistém smyslu a poněkud metaforicky řečeno stojí Oidipus přímo u kořene civilizace technologického typu.

Oidipovský mýtus obsahuje každopádně četné epizody, které nelze redukovat pouze na lehce disgustující příbuzenské peripetie. Zajímavé je v této souvislosti například zabití sfingy.
Ona odpověď na otázku "kdo chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech nohou" je dostatečně známá. Zajímavý na ní je např. sám fakt, že středem tajemství, odpovědí na klíčovou otázku, se stává samotný člověk. Ještě zajímavější však je, pokud se na Oidipův čin podíváme z hlediska klasického vzorce hrdina-drak. Není nic divného na tom, že dojde k zabití nestvůry, zde však k němu dochází nikoliv silou meče, ale zodpovězením hádanky, mocí rozumu a slova (logos). Podobně, tedy spíše inteligencí než silou, je ostatně rozhodnuta i trojská válka.
Roberto Callaso ve své knize "Svatba Kadma s Harmonií" interpretuje celý příběh navíc tak, že pokud je netvor zabit slovem, jaksi "distančně", není potřeba ani žádná rituální očista, hrdina zůstane kontaktem neposkvrněn (Paradoxně však Oidipus poskvrnění nakonec neunikne a je to poskvrna ještě horší – přesto, nebo možná dokonce proto? V Callasově interpretaci se jedná o pomstu netvora za hrdinův distanční přístup).

Samotné řecké náboženství je přitom na distanci přímo založeno. Postupně se hlavní pozornost věnuje božstvům odstupu, Athéně a Apollónovi. Pallas Athéna, panenská bohyně zrozená bez matky přímo z Diovy hlavy a tudíž vlastně čistá božská Myšlenka, je nadto postavou zcela zásadní. I jako bohyně distance je však současně velmi milována hrdiny řecké mytologie, drží nad řadou z nich svou ochranou ruku a Odysseus se k ní v Iliadě modlí slovy "dnes ještě Athéno mne miluj víc než včera" – C. G. Jung uvádí, že Athéna představovala první příklad "pozvednutí" původního přírodního náboženství do duchovní oblasti.
Apollón je zase patronem Múz, bohem jasné myšlenky, znalosti budoucnosti (souvisím i s věštěním, provozovaným například v Delfách). O jeho distanci svědčí už způsob, jakým bojuje s nepřáteli: Prostřednictvím šípů, které neminou cíl.
Různá distanční božstva znala i jiná náboženství, většinou se však jednalo o původní stvořitele vesmíru, jejichž síla již dávno vyprchala. Zde je však distance naopak spojená se silou. Apollón i Athéna získali svoji moc zabitím původních "prasil" (například Apollón zahubil v Delfách draka/hada Pythóna). Jinak řečeno: K tomu, aby bylo možné účinně ovládat svět, s ním není nutné být v "niterném" spojení. Tato abstrakce byla dotažena ještě dále v křesťanství a spolu s vědou pak vedla přímo ke vzniku jediné technologické civilizace.

O zrodu řeckého myšlení se často mluví jako o přechodu od mýtu k logu (slovu), který je představován především filosofií. Jak ale vidíme, už v původní řecké mytologii jsou zřetelné náznaky tohoto budoucího zásadního obratu.

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru