Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Poetika vyprávění

Sedmý svazek Strukturalistické knihovny přináší ve světě velmi ceněnou studii Poetika vyprávění (Narrative Fiction: Contemporary Poetics), kterou napsala Shlomith Rimmon-Kenanová. Po Todorovově Teorii prózy, vydané v minulém roce, se českým literárním vědcům a zájemcům o literaturu dostává do rukou další zahraniční práce, zabývající se naratologií.
Na rozdíl od Todorova se však nejedná o původní práci, ale spíše o souhrnný přehled naratologických teorií 20. století do začátku 80. let. Kniha se pro svou srozumitelnost a přehlednou kompozici právem stala vyhledávanou učebnicí na zahraničních vysokých školách a univerzitách. Autorka se v ní zaměřuje na nejznámější teorie, od ruského formalismu, francouzského strukturalismu a anglo-americké nové kritiky po telavivskou školu a fenomenologii čtení. Nejedená se však o historii teorií prózy 20. století, neboť autorka nepodává jejich chronologický přehled, ani se nesnaží sestavit jakýsi slovník významných literárněvědných knih, jaký například představovala česká publikace Průvodce po světové literární teorii (Panorama, 1988). S. Rimmon-Kenanová svou studii strukturuje podle jednotlivých naratologických složek, jak jsou čas, události, fokalizace, charakterizace, vyprávění, text apod., a zajímají ji jednotlivé pohledy různých škol na tyto fenomény, přičemž, jak se podotýká na předsádce, tento výklad tu a tam doplňuje vlastními názory nebo modifikacemi probíraných teorií.
Na začátku si autorka klade otázku, co to vlastně je příběh. Zdůrazňuje zejména strukturovanou povahu vyprávění, které je vždy tvořeno z oddělitelných komponentů, jež umožňují v textu postihnout “síť vnitřních vztahů”. Dále, v souladu s ruským formalismem a francouzským strukturalismem, rozlišuje hloubkovou a povrchovou narativní strukturu. Největší pozornost je v této kapitole věnováno analýze pohádek ruského literárního vědce Vladimíra Proppa (viz jeho Morfologie pohádek, 1923, č. 1999) a naratologickým teoriím francouzského strukturalisty Claude Bremonda.
Další kapitoly se postupně zabývají otázkami postav, času, charakterizace, fokalizace, rovin a hlasů a zobrazení řeči v naratologickém textu. Je nutno ocenit jasnost a věcnost, s níž je studie napsána, stejně jako volbu citovaných pasáží, na nichž autorka ilustruje jednotlivé teorie a předpoklady.
Zvláštní pozornost si zasluhuje devátá kapitola nazvaná Text a jeho čtení. Vychází jak z postřehů strukturalistické literární teorie a angloamerické nové kritiky, tak zejména z velmi ceněných prací italského spisovatele, sémiologa a estetika Umberta Eca, jehož slova hned v úvodu kapitoly připomíná: “Tak jako se čtenář účastní na vytváření smyslu textu, tak také text sám utváří čtenáře. Text si také ‚vybírá‘ vhodné čtenáře, promítá obraz takovéhoto čtenáře skrze svůj specifický jazykový kód, styl, ,encyklopedii‘, jež je implicitně předpokládána.” Autorka si dále všímá jak metody četby velkých klasických románových děl (Anna Kareninová), tak moderních textů, které čtenáři nezřídka záměrně zabraňují ve zformování “konečné hypotézy” či jakéhokoli celkového smyslu tím, že jednotlivé prvky textu si odporují nebo se navzájem ruší, aniž by vytvořily jasně protikladné možnosti (např. romány M. Butora či J. Cortazára). Zajímavý je stanovený předpoklad cíle všech textů: “zajistit, aby byly čteny”. Tento srozumitelný předpoklad se ovšem ve svých rozličných strategiích, k nímž sahají autoři jednotlivých literárních děl, mění v značně neuchopitelnou teorii, kterou literární školy pojímají každá svých způsobem.
Součástí knihy je obsáhlý seznam literatury – odkazy na díla beletristická a odborná. Je třeba ocenit snahu českého editora o doplnění bibliografických údajů k jednotlivých knihám, třebaže není zdaleka úplná a ne vždy přesná. Např. mu uniklo, že román Johna le Carrého The Spy Who Came In from the Cold vyšel v českém překladu v roce 1992 či že Životní názory blahorodého pána Tristama Shandyho či Aristotelova Poetika vyšly v češtině od uváděného roku ještě nejméně dvakrát. Ale to jsou samozřejmě neparné detaily, které nijak nezpochybňují kvalitu studie i jejího českého překladu. Co naopak výrazněji chybí, je alespoň stručný portrét autorky. Izraelskou literární teoretičku a její další dílo u nás kromě odborníků zná jen opravdu málokdo.

Shlomith Rimmon Kenanová: Poetika vyprávění (Host. Strukturalistická knihovna sv. 7, Brno 2001, přeložila Vanda Pickettová)

autor Jan Kapoun


 
 
Nahoru
 
Nahoru