Jak vysvětluje níže uvedený zdroj, na konci éry Římské říše existovaly dva v podstatě oddělené světy. Ne jednu stranu antická civilizace, založená především na obilí, vínu a olivovém oleji. Ne snad, že by tehdejší lidé byli ve své většině vegetariány, masa se ale jedlo poměrně málo (rybí, jehněčí…). Samozřejmě se konaly lukulské hody i Hostiny u Trimalchiona, antický ideál ale zdůrazňoval uměřenost až skromnost (byť nikoliv askezi, s tou přišlo až křesťanství). I na stolech římských císařů bylo masa málo, převládala zelenina, přepychovou lahůdkou bylo spíše exotické ovoce. Vína se pilo hodně, zpití se do němoty ale bylo pokládáno za zvyk barbarů. Hony sloužily spíše k získáváni trofejí než obohacení jídelní tabule. Protože olivový olej byl dobře dostupný, nebylo třeba chovat příliš mnoho dobytka ani na máslo a sádlo (byť sýr/tvaroh se jedl).
Ideálem bylo konzumovat potraviny získané na polích a zahradách, tedy v kultivované krajině. Nešlo jen o to, co se jedlo, ale i v jaké úpravě se to jedlo. Chléb byl synonymem civilizovanosti, zatímco „barbaři“ konzumovali obilniny jako kaše či placky, neupravené na mouku, „jako zvěř“ (Prokopios).
Jak si v antice představovali, v bájném dávném Zlatém věku se maso nejedlo vůbec.
Některé rysy této výživy přetrvaly ve středomořské kuchyni dodnes.
Protipólem byla kuchyně Keltů a Germánů. Dokázat sníst obrovské množství jídla byl atribut, který patřil k bojovníkovi. Cena masa byla mnohdy srovnatelná s cenou obilí. Ve velké oblibě bylo vepřové (zapomeňme na pozdější feudalismus, kdy bylo maso pro prosté lidi nedostupné), namísto vína se pilo pivo (nechmelené, a to ještě jen tam, kde se pěstovalo více obilí) a medovina, i nápoje z kvašeného mléka (což je zvyk, který později v Evropě zanikl a dnes si ho spojujeme spíše s Mongoly). Víno bylo symbolem luxusu, dováželo se z Římské říše.
Obecně se zde jednalo o větší využívání „divočiny“: prasata se nechávala pást volně v lese, sbíraly se lesní plody, chytaly ryby. Namísto oleje se užívalo máslo a sádlo. Obilniny se jedly spíše v kaších, přičemž se pěstovaly především jiné druhy obilí než Římany preferovaná pšenice, rozdílená i římské chudině.
Podobně si Germáni představovali i ráj – viz prase, jímž se živili hrdinové ve Valhale, a které přes noc vždy zase dorostlo.
V některých oblastech se oba tyto životní styly mísily, například v romanizované Galii a později i u Franků (jejich hlavní stravu už od 6. století představovalo chléb a víno), nicméně mezi oběma kulturami přetrvávalo jisté napětí: tak třeba Karel Veliký byl v poněkud schizofrenní roli, kdy měl svým chováním naplňovat dva ideály: římského císaře (ať už „antického“ nebo „křesťanského“) a germánského náčelníka.
Ze 6. století se dochovalo pojednání Anthima, dvorního lékaře krále krále Theodoricha v Raveně. Vychází z řecké tradice, ale současně už vysoko hodnotí vepřové maso a slaninu. Jisté rozpaky mu působí konzumace syrového masa, kterou navrhuje omezovat – už to ale svědčí o tom, že germánské kmeny si ani syrové maso nijak neošklivily.
Obecně od 3. století pole pustla a i v Římské říši přibývalo lesů. Namísto pšenice se začaly prosazovat jiné obilniny; zčásti to souviselo se změnou klimatu (ochlazení), ale i s tím, že žito umožňovalo získat vyšší výnosy i tam, kde se daří i pšenici. Jak ubývalo obdělávané půdy, bylo stále obtížnější lidi nasytit.
Rovněž křesťanství stavělo svou liturgii (viz i zázraky v evangeliích) především na vínu a chlebu, nicméně i olej hrál svoji roli, viz třeba pomazání. Naopak pivo a medovina se používaly v germánských i keltských pohanských rituálech, proto se je šiřitelé křesťanství někdy snažili přímo démonizovat. To ale konec konců úplně nešlo a nakonec se spokojili s „profanací“ těchto nápojů. Rovněž dělení Evropy na „pivní“ a „vinnou“ je už ale tedy starého data…
Mimochodem, v raném středověku se v klášterech pilo pivo i víno, zajímavé však je, že tam kde byly k dispozici oba nápoje, některé půsty či pokání nutily zdržet se vína, pro pivo to však neplatilo.
Příště pokračování vývoje stravování v raném středověku.
Zdroj: Massimo Montanari: Hlad a hojnost: Dějiny stravování v Evropě, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003
Poznámka: České vydání/překlad je ovšem ne nutně důvěryhodné. Např. opakovaně psát, že v raném středověku se v Evropě jedly kukuřičné kaše…
