Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Psychologický výklad pocitu déja vu

Déja vu, pocit, že dochází k opakování určité události, ačkoliv tato podle všeho nastává poprvé, je jevem poměrně častým. Jak s ním poradit v rámci vědy?

Existuje celá řada pokusů o výklad tohoto jevu. Některá jsou velmi "silná". Můžeme se tedy setkat s divokými tvrzeními o minulých životech či schopnosti předvídat budoucnost. Střízlivěji (alespoň v porovnání s předešlou možností) působí výklad založený na tom, že by někde existoval zdroj informací typu kolektivního nevědomí, ke kterému bychom měli ve výjimečných okamžicích přístup (i když původní Jungova představa spíše tvrdila, že kolektivní nevědomí je jakýmsi rezervoárem "genetické paměti" lidského rodu, tj. obsahuje obecné vzorce-archetypy, ne konkrétní informace, se kterými se operuje právě při deja vu).
Celý jev můžeme samozřejmě zcela popřít a říct, že se jedná o bludy a halucinace bez reálného základu (takový postup však můžeme uplatnit prakticky vždy a poněkud připomíná zametání nepříjemných fakt pod koberec). Pravda je, že stavy déja vu se často vyskytují jako průvodní znak epileptických poruch. Není ale ještě nějaká možnost výkladu?
Poměrně nadějnou možností se zdá být vytěsnění. Déja vu je v této koncepci pocit skutečný a odpovídá pravdě, kterou jsme se na vědomé úrovni ovšem snažili popřít. Jde tedy o náhlý šťastný průhled, zbavení se matoucího závoje sebeklamu. Jenže ani tento výklad není příliš přesvědčivý. Vytěsnění může snad přicházet v úvahu např. u některých zážitků z dětství, těžko však mohl někdo navštívit New York a tento fakt vytěsnit. Přesto má nyní pocit, že na místě není poprvé. Důležité také je, že pocit "tady jsem už byl" může být emočně zcela neutrální. To už vůbec neodpovídá emočně nabitým dějům, které podléhají vytěsnění.
Americký psycholog a popularizátor Robert M. Youngson vymyslel ve své knize "O šílenství, podivínství a genialitě" následující, samozřejmě také spekulativní model, který vychází z počítačových metafor. Za normálních okolností protečou data nejprve do "operační paměti" a až pak jsou uložena např. na harddisk. V případě déja vu může dojít k chybě. Data se rychleji "uloží do paměti", než si je stihneme uvědomit. Ve chvíli uvědomění pak již máme uloženou "kopii" a mozek celou situaci vyhodnotí tak, že jsme již příslušnou událost někdy zažili… Při použití této koncepce je jasná i vazba pocitů déja vu na schizofrenii, respektive obecně na jakékoliv organické poškození mozku. Hypotéza díky tomu působí vcelku seriózně.
Analogickou, ale podstatně méně se vyskytující poruchou je tzv. jamais vu (nikdy neviděné), tedy jakási slepá skvrna a pocit cizosti související s něčím, co člověk naopak nade vší pochybnost v minulosti zažil. Opět přitom nejde primárně o pocity cizosti, které souvisí se změnou povahových vlastností (cizost typu "jak jsem mohl udělat to a to?", "co jsem na ní proboha viděl?") apod. Dotyčný se nediví svému jednání, ale skutečně se domnívá, že určitá událost se nikdy nestala. V tomto případě může hrát mechanismus vytěsnění zřejmě větší roli než u déja vu, podnětnější jsou však opět počítačové metafory – také jamais vu hodně vypovídá o tom, jakým způsobem je uspořádána architektura paměti lidského mozku.

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru