Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


Šachy, Freud a obliba jezdce

Marie Součková se ve své bakalářské práci Osobnost a výkonnost v šachách) zabývala například vztahem určitých psychologických charakteristik k šachové výkonnosti. Cílem bylo ověřit, zda má svědomitost, extraverze a otevřenost vůči zkušenosti pozitivní vztah k šachové výkonnosti a neuroticismus negativní vztah k šachové výkonnosti. Informace o vlastní práci a jejích závěrech podává například web Lokomotivy Brno.

 

Zabýval se šachy nějak podrobněji nějaký psycholog známější i laické veřejnosti?

Mezi nejznámější psychology zabývající se šachy patří A. de Groot, W. Chase, H. Simon nebo A. Binet, ale mezi laiky asi příliš známí nejsou. Mezi šachisty se psychologií šachu zabývali zejména Lasker, Tartakover, později Kasparov nebo u nás Pachman a Veselý.

 

Četl jsem, že Freud byl přesvědčen, že soupeřův král pro nás symbolizuje otce? Opravdu něco takového Freud tvrdil? Má takové tvrzení nějaký rozumný smysl?

Nevím o žádném spisu, ve kterém by se Freud vyjadřoval k šachům. O soupeřově králi jakožto symbolu otce (v kontextu Oidipovského komplexu) se zmiňuje Freudův životopisec Ernest Jones, a to v souvislosti s Paulem Morphym. Každopádně smysl podle mě takové tvrzení nemá, protože postrádá jakékoli racionální jádro.

 

Mám s psychologií jeden problém: přijde mi poněkud „gumová“. Představte si třeba otázku, zda pečliví hráči budou hrát korektní, méně ostré a každopádně lépe propočítané šachové varianty: Můžete říct, že ano, vždyť jsou pečliví. Nebo můžete říct, že ne, že si právě v šachu budou svou pečlivost kompenzovat. Empiricky to pak samozřejmě vyjde nějak, ale lze bez té empirie vůbec dělat nějakou prognózu, když se vše dá vysvětlit i naopak jako „kompenzace“?

Řekla bych spíš, že pečliví lidé budou hrát více na jistotu a tedy méně riskovat. Pokud by pečliví lidé více riskovali, pak by se to z jistého hlediska dalo označit za „kompenzaci“, ale já bych s tímto označením nesouhlasila. Hledala bych jiné vysvětlení.

Pojem „kompenzace“ (resp. reaktivní formace – chování opačné, než přísluší dané charakteristice člověka) je spjat s psychodynamickým přístupem (resp. s psychoanalýzou) a lze jím opravdu vysvětlit prakticky všechno, což je jeden z důvodů proč je klasická psychoanalýza považována za nevědeckou.

Pokud se dnes v psychologii hovoří o kompenzaci, jde spíše o uspokojení určité potřeby jiným způsobem, než by byl k dané potřebě přiléhavý. Např. člověk s pocitem méněcennosti místo aby na sobě pracoval a učil se oceňovat své kvality, si může svou vnímanou nedostatečnost „kompenzovat“ luxusními statky a okázalým dáváním najevo, že „na to má“ apod. Ale neřekla bych, že to takhle platí u osobnostních vlastností (např. zmíněný pocit méněcennosti není v psychologickém slova smyslu vlastnost, ale emoční stav).

Ještě k otázce teorie a empirie (nejen) v psychologii. Na počátku zkoumání jakékoli oblasti vycházíme z nějaké empirické zkušenosti, jinak bychom ani nevěděli, čím a proč se zabývat. Současně si ale vytváříme určité „předporozumění“ skutečnosti, které tvoří východisko pro identifikaci důležitých proměnných problému a nacházení vztahů mezi nimi. Jde o to na základě dosavadních zjištění (která tvoří teoretickou bázi oboru) vytvářet hypotézy a ty konfrontovat s empirickými daty. Získané poznatky mohou být zdrojem dalších hypotéz a ty je opět potřeba podrobit zkoumání. Pokud výsledky nejsou konzistentní, zaměřujeme se zvláště na tyto případy s cílem dospět k hlubšímu porozumění jevu. Tím obohacujeme původní teorii nebo můžeme vytvořit teorii alternativní, která však také může být na základě následných zjištění přehodnocena.

Konkrétně: Pokud bychom ale například zjistili, že hodně svědomití lidé navzdory našemu očekávání hrají šachy více riskantně než málo svědomití, nelze se spokojit se závěrem, že „v šachách si oproti běžnému životu užívají nesvědomitost“. I v případě, že bychom pro takové vysvětlení měli nějakou teoretickou oporu, bylo by nutné ho podrobit dalšímu prověřování.

 

Vypovídá podle vás tedy to, jak člověk hraje šachy, o něm něco víc? Říká se, že kdesi v Persii či Indii otec dcery sehrál partii s potenciálním zetěm. Asi nešlo jen o samotnou šachovou sílu…

Rozbor produktů lidské činnosti, což je i šachová partie, je jedním ze způsobů, jak se můžeme o člověku něco dozvědět, pokud víme, v jakém rámci zjištěné skutečnosti interpretovat. Jiří Veselý (v knize Psychologický průvodce šachovou partií) uvádí, že uvedený zvyk panoval v 16. století ve Švédsku. Smyslem utkání bylo odhalit případnou bázlivost, vznětlivost, lakotu, lenost nebo naopak odvahu a houževnatost potenciálního zetě. Součástí bylo také pozorování jeho reakce na výsledek zápasu (např. vyvyšování se, pokora…).

 

Jak se díváte třeba na možnou souvislost oblíbené figurky určitého hráče a jeho povahovými vlastnostmi? Třeba jezdec a různé překvapivé skoky či vidličky by se mohl spojovat se záludností. Je takové spojení něco víc než plácání?

Domnívám se, že sympatie hráčů k určitým figurám vycházejí spíše z aktuální pozice na šachovnici, než že by byly stabilní tak, jako je jejich povaha, a mohly o ní tedy něco vypovídat. Pokud přesto má někdo určitou figuru jako svou oblíbenou, nabízí se otázka, zda tato oblíbenost vychází z analogie mezi možnostmi dané figury a mezi povahou hráče nebo zda to souvisí s jeho kognitivními schopnostmi – tahy některé figury se mu lépe počítají, nachází s její pomocí řešení snáze než s jinou figurou. Je možné, že např. agresivnější hráči dávají přednost rychle se pohybujícím figurám (dáma, střelec) a třeba oblíbenost věží bychom mohli asociovat s těžkopádností. A o čem by mohla vypovídat obliba nevyzpytatelného jezdce? Možná nejen o záludnosti, ale také třeba o zálibě v překvapeních :-).

 

Šachy a vztahy. Například třeba může platit paralela – taktik v porovnání se strategickým hráčem je ve vztazích méně stálý, větší frekvence rozvodovosti, vystřídá více partnerů?

Řekla bych, že existuje jistá paralela mezi způsobem uvažování v šachách a v běžném životě – tímto tématem se ve své knize „Jak život napodobuje šachy“ zabývá G. Kasparov. Podobnost se může projevit např. při řízení podniku – strategické plánování, hledání řešení a jejich analýza, ochota riskovat, kreativita apod. Ovšem neaplikovala bych to na oblast vztahů, protože tam jde obvykle v první řadě o emoce, nikoli o propočty – nebo se mýlím? :) Např. rozvodovost nebo střídání partnerů jsou jevy, na jejichž vzniku se vždy podílí více příčin a těžko říct, jak velkou roli zde hraje „taktičnost“.

 

Dělaly se na téma předcházejících dvou otázek nějaké výzkumy?

Dosavadní výzkumy na šachová témata se věnovaly převážně kognitivním schopnostem šachistů. Nevím o výzkumech, které by se zabývaly výše uvedenou otázkou.

 

Vede výzkum toho, jak uvažujeme u šachů, i nějakým obecnějším poznatkům o lidském myšlení, nebo jsou šachy příliš specifické?

U přemýšlení nad nejvhodnějším pokračováním šachové partie užíváme obdobné postupy jako při řešení jiných problémů, převážně heuristiky, analogie, ale také metodu pokus – omyl nebo i algoritmy. Specifické jsou šachy právě tím, že se v nich uplatňuje množství různých způsobů uvažování a díky své komplexnosti mohou sloužit jako vhodný model pro zkoumání procesu lidského myšlení.

 

Zabývají se psychologové i šachem počítačovým?

Počítačový šach je spíš záležitostí kybernetiky než psychologie. „Myšlení“ současných šachových počítačů se od lidského podstatně liší, a to nejen rychlostí a hloubkou propočtu. Snahou současných vědců je ovšem přiblížit počítačové šachy šachům lidským – blíže se o potřebě vydat se tímto směrem vyjadřuje Kasparov. K naprogramování šachového počítače užívajícího specificky lidské postupy výběru tahů už samozřejmě jsou zapotřebí poznatky z kognitivní psychologie.

 

Platí pro šachisty vs. zbytek populace nějaké obecné charakteristiky?

Řekla bych, že mezi šachisty se nachází procentuálně více zvídavých lidí, kteří rádi řeší nejrůznější problémy, než v běžné populaci, ale to bychom mohli říct také o jiných zájmových či profesních skupinách. Jinak se domnívám, že šachisté nejsou nijak výrazně „jiní“ než zbytek populace, protože i mezi nimi samotnými jsou velké rozdíly a nelze je tedy považovat za homogenní skupinu.

 

Někdo je kromě šachů úspěšný i jinak, někdo je geniální, ale autista (nebo je to jen mediální stereotyp šachisty?), ale co převládá statisticky

V různých oblastech lidské činnosti bychom mohli najít úspěšné autisty, jejich přednostmi jsou zejména systematičnost, preciznost a schopnost koncentrace. Z toho lze usoudit, že také autista zajímající se o šachy, může být na tomto poli úspěšný, ale vzhledem k procentu autistů v populaci (asi 0,5 %) je zřejmé, že jich mezi šachisty moc nebude. Na druhou stranu autisti mají problémy se sociálním kontaktem, který je pro získávání zkušeností v šachách také důležitý (střetávání se na přednáškách, trénincích, turnajích).

Pokud bychom chtěli testovat, zda převládají šachisté „úspěšní i jinak“ nebo „jinak neúspěšní“, museli bychom nejdřív definovat tato kritéria, což by bylo velmi obtížné. Užití „objektivních“ kritérií (např. příjem z jiných činností) by vedlo k velkému zjednodušení. Pokud bychom zjišťovali subjektivní hodnocení vlastní úspěšnosti v jiných oblastech, mohli bychom výsledky interpretovat pouze v tomto rámci (x % šachistů určité výkonnosti se cítí být úspěšní v jiných oblastech).

 

Koreluje šachová výkonnost nějak s inteligencí, respektive určitým jejím typem?

Pokud budeme na inteligenci nahlížet jako na schopnost řešit problémy, a to jak na základě předchozích zkušeností, tak i zcela novým tvůrčím způsobem, dospějeme k závěru, že inteligence obecně je základním předpokladem pro hraní šachů. „Trénování mozku“ (kam bych zařadila i hraní šachů) také zpětně inteligenci pozitivně ovlivňuje. Úspěšnost v šachách bývá spojována zvlášť s prostorovou inteligencí (schopností vytvářet vizuální představy), nicméně výzkumy tohoto vztahu dospívají k rozporuplným závěrům.

 

Existují nějaké výzkumy o tom, zda je „šachový talent“ dědičný?

Na takový výzkum jsem nenarazila, nicméně výzkumy na téma „dědičnost vs. prostředí“ jsou vždy problematické. I kdybychom např. nalezli rodinu, ve které by se „šachový talent“ vyskytoval v několika generacích, nebylo by možné oddělit vlivy dědičnosti od vlivů prostředí (podmínky pro hraní šachu, podpora v této oblasti atp.).

 

Šachy a další blízké hry jako dáma a Go. Podobnosti a rozdíly (přitahuje to stejný nebo jiný typ lidí, např.?)

Lidé, kteří hrají logické deskové hry, si jsou vzájemně podobní právě v charakteristikách, které tvoří předpoklady pro tento typ činnosti (inteligence, zájem o logické úlohy, hloubavost, možná trpělivost apod.). Řekla bych, že u dámy to bude platit méně, protože ji nepovažuji za natolik komplexní hru, jako jsou šachy nebo go.

 

Šachy a neuropsychologie: dělají se nějaké výzkumy tohoto typu, například sledování mozku EEG, fMRI (zobrazování funkční magnetickou rezonancí) při partii?

Ano, dělají se výzkumy, kde se s využitím fMRI sleduje aktivace jednotlivých částí mozku při řešení šachových úloh. Při psaní bc. práce jsem narazila také na výzkumy čerpající z poznatků fyziologické psychologie při zkoumání stresu šachistů.

 

Rozhovor na podobné téma viz také: Šachy jsou zvláštní svět…

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru