Kromě Boleslava I. a II. totiž razili vlastní mince i Slavníkovci a tento fakt se někdy dává do souvislosti s jejich mocenskými ambicemi vybudovat vlastní stát nezávislý na pražské moci Přemyslovců. Tyto aspirace pak měly vést až k vyvraždění Slavníkovců na Libici v roce 995.
Autoři práce níže se snaží ukázat, jak je popsaný pohled na věc nespíš mylný. Monopol panovníka na ražbu mincí striktně zaváděl až zákoník Václava II. V 10. století v sousedním Bavorsku, odkud by Boleslav I. nejspíš převzal příslušné zvyklosti, nic jako panovníkův monopol nevyskytovalo. Právo razit mince bylo součástí práva pořádat velké, především výroční trhy.
Monopol na ražbu mincí měl později smysl především v tom, že už při tomto procesu se ušlechtilý kov mírně znečistil, úředně deklarovaná hodnota mince byla tedy vlastně podvodem a rozdíl mezi štemplem a skutečností panovníkovým ziskem (tedy vlastně mohl vyrazit více mincí z méně stříbra či zlata). Jenomže nejstarší (pomiňme Kelty) české mince žádné příměsi neobsahovaly. Panovník na nich bezprostředně nevydělal, potřeboval je jen proto, aby oběživo požadované zahraničními obchodníky stimulovalo dálkový obchod v zemi, který zase umožňoval vybírání cel, daní apod. Až zde byl zdroj vlastního zisku. Po mincích existovala velká poptávka, první přemyslovské mince od nás odtékaly na východ a severovýchod (jihozápadní obchodní spojnici narušil vpád Maďarů) proti zboží, jehož významnou součástí byl i obchod s otroky směřující až do muslimského Španělska.
Takže když Slavníkovci razili na Malíně a zřejmě i na Libici vlastní mince, udržovali tak v provozu a podporovali celou obchodní stezku přes Krakov až na Kyjevskou Rus a dále na východ (a sami mohli díky tomu vybírat vlastní daně a cla). Jejich chování bylo pro Přemyslovce bylo prospěšné, nešlo o nic neloajálního, co by mohlo způsobit pozdější konflikt. Ostatně v 10. století třeba v Čechách razila v Mělníku vlastní mince také kněžna Emma, o níž jinak nevíme vůbec nic.
Zdroj: Martin Lutonský, Zdeněk Petráň: Slavníkovci, Libri 2004
