Jak to, že Mongolové ve 13. století dokázali smést své protivníky? Nebylo to kvůli početní převaze – dobyvatelé téměř vždy bojovali s armádami, které byly početnější…
Už první větší válka, kterou Čingischán vedl po svém sjednocení mongolských kmenů, směřovala proti stabilizovanému státnímu útvaru – proti Džurdžetům (v podstatě předkové Mandžuů), kteří vybudovali velkou říši v severní Číně, porazili Kitany i dynastii Sung, jež byla omezena na jižní Čínu a ještě jim musela platit tribut. Následující výpravy se vedly proti Chórezmu, Číně, pohádkově bohatým arabským státům v čele s Bagdádem…
Jaké faktory tedy stály za obrovskými vojenskými úspěchy Mongolů? Antropolog Jack Weatherford uvádí mezi jinými tyto:
– pohyblivost. Mongolský jezdec s sebou nesl jen minimum věcí, oblečení, láhev na vodu, křesací kameny, zbraň, laso (na chytání zvířat i zajatců – mongolská válečná taktika do značné míry vycházela z jejich zvyklostí při lovu a pasení stád a na své nepřátele nahlíželi údajně podobně, chladně, na druhé straně ale bez záměrné krutosti, utilitárně). V armádě vůbec nebyla pěchota, která by zdržovala. Taktéž ji nezdržovaly kolony zásob, vojsko pouze s sebou hnalo rezervní koně. Vojáci je cestou dojili, pili jim krev a zabíjeli je, živili se i tím, co ulovili nebo uloupili. Jezdci se mohli pohybovat téměř bez zastavení, nezdržovali se rozděláváním ohně, jedli mléčnou pastu rozmíchanou s vodou, sušené i syrové maso změklé tím, že se dalo pod sedlo.
– mongolská válečná taktika vycházela z lovu, proto ji všichni dobře ovládali, byla pro ně denní činností – na rozdíl od rolníků, kteří byli do války odvedeni od svých polí.
– zdravotní stav. Oproti rolníkům, často špatně a nevhodně živeným (obilniny) byla mongolská strava založená téměř výlučně na mléku a masu. Vydatnější strava na druhé straně umožňovala vydržet déle bez jídla.
– delší dostřel šípů. Mongolové se také snažili šípy vyrábět tak, aby je jejich protivníci nemohli střílet zpátky (museli je tedy lámat). Naproti tomu Mongolové vesměs dokázali používat i šípy soupeře.
– Schopnost koncentrovaně udeřit na jednom místě. To bylo právě výsledkem pohyblivosti, na rozdíl od nepřátel, jejichž armády se mimo vlastní bitvy táhly v dlouhých kolonách. Úder na jednom místě také často následoval po fingovaném ústupu; při pronásledování se pak nepřátelská armáda rozpadala na izolované skupiny, ztrácela koordinaci. Mongolové se nijak nezdráhali ustupovat, nespatřovali to jako pohanu ani jako nějak nedůstojný způsob boje.
– Komunikace. Ačkoliv Mongolové byli zpočátku negramotní, jejich jednotky spolu dokázaly efektivně komunikovat právě kvůli rychlosti poslů. Vzkazy se předávaly ústně (ve speciální veršované podobě). V boji se užívalo zvukových signálů i kódu založeného na mávání praporky nebo ohňových signálů.
– Destrukce infrastruktury. Mongolové na nepřátelském území záměrně ničili infrastrukturu, pole, zavlažovací systémy. Blokovali cesty, zakládali požáry, vše podřídili vyvolávání zmatku a hladu. Naháněli vesnické obyvatelstvo do měst, kde pak propukaly hladomory, epidemie i sociální konflikty. Města dokázali zpočátku dobývat nikoliv obléháním, ale lstí (armáda okolí „neúspěšně“ opustila, ale bleskově se vrátila, jakmile byly otevřeny brány a obránci vyšli ven z hradeb). Na druhé straně – Mongolové se mohli soustředit na jednom místě, i zbytek nepřátelských posádek byl ovšem paralyzován. Později začali ovšem zaměstnávat techniky jiných národů a stali se z nich i zdatní obléhatelé.
– Pustošení území melo také ten cíl, aby krajinu přeměnilo na něco podobného stepi, kde by mongolské jednotky mohly dobře operovat. V členité krajině plné polí, příkopů, zavlažovacích kanálů a plotů se naopak jezdcům nedařilo uplatnit svoji pohyblivost. Záměrné pustošení krajiny probíhalo již za Čingischána, později ještě ve větší míře za Timura Lenka.
– Využití místního obyvatelstva. Mongolové využívali místní obyvatelstvo jako pracovní sílu i jako živé štíty při dobývání měst. Uměli s ním zacházet velmi efektivně, vycházeli ze zkušenosti při práci s dobytkem. („Rolníci jim připadali spíše jako pasoucí stáda než jako lidské bytosti.“) Již zmíněno bylo záměrné nahánění vesnického obyvatelstva do měst, která pak zkolabovala.
– Likvidace cizích elit. Na rozdíl od evropských rytířů Mongolové neměli ve zvyku šetřit své urozené protivníky – spíše naopak.
– Mongolové sami měli v bojích relativně malé ztráty, protože boji muže proti muži se pokud možno vyhýbali. Když jejich záměr selhal, nezdráhali se ustoupit (nejen jako lest).
– S čím Mongolové naopak měli problémy, bylo příliš horké klima, epidemie, eventuálně i další faktory prostředí (husté sibiřské lesy, vodní toky, moře…). Takovéhle faktory jejich postup zpomalovaly, někdy i natrvalo zastavily. V oblasti Sýrie pak byli Mongolové zastaveni armádami slovanských otroků (slovanští zajatci Mongolů prodaní egyptským vládcům italskými kupci z černomořských obchodních stanic), kteří mongolskou válečnou taktiku detailně znali.
Zdroj: Jack Weatherford: Čingischán a utváření moderního světa, Bbart, Praha 2006
