Pistorius dosáhl na čtyřstovce času 45,07 s, na dvoustovce času 21,41 s a stovku zaběhl za 10,91 s – přestože má od svých jedenácti měsíců obě nohy pod koleny amputované. Úspěchů dosáhl také v ragby, vodním pólu, tenisu a zápase, avšak jeho specializací jsou běžecké sprinterské disciplíny.
Na paralympiádě v roce 2004 získal zlaté medaile na tratích 100 m, 200 m a 400 m, na což v roce 2008 navázal bronzem na 100 m a dalším zlatem na 200 m. Jedním z jeho cílů bylo dosáhnout času, kterým by se kvalifikoval na londýnskou olympiádu zdravých sportovců, a to v běhu na 400 m, v němž se mu dařilo nejlépe.
Neposkytují mu však jeho protézy neférovou výhodu oproti zdravým atletům? Mezinárodní atletický orgán IAAF si nechal vypracovat srovnávací studii mechaniky Pistoriusova běhu na 400 m v porovnání s pěti zdravými běžci podobné výšky a hmotnosti, kteří dokázali čtyřstovku zaběhnout srovnatelnou rychlostí (46,5–49,26 s).2 Asi nás nepřekvapí, že výzkumníci zjistili v mechanice protéz a lidských končetin značné rozdíly. U zdravých atletů se z energie uložené v kotnících vracelo zpět pouze 40–45 % na přispění v další fázi kroku běžce. V Pistoriusově případě vracela pružná protéza 90–95 % akumulované energie, takže kolenní klouby přispívaly jen velmi málo, nanejvýš 5 %. Protézy se navíc nijak neunavují. Na základě této experimentální analýzy bylo rozhodnuto, že by měl nefér výhodu, a účast v závodě zdravých běžců na 400 m na olympiádě v roce 2008 mu nebyla povolena. Jelikož se však do jihoafrického týmu nakonec nekvalifikoval, nemělo rozhodnutí IAAF žádný účinek.
Pistoriusovi právníci se poté proti rozhodnutí IAAF odvolali k Mezinárodní sportovní arbitráži (CAS) v Lausanne. Ta zákaz zrušila a uvolnila mu cestu k bojům na nadcházejícím mistrovství světa a olympiádě v roce 2012. Toto rozhodnutí bylo poněkud neuspokojivé, protože se zaměřilo pouze na jeden technický aspekt, na němž byl posudek IAAF založen – totiž na tvrzení, že protézy Pistoriusovi usnadňují udržet vysokou rychlost běhu na celé čtyřsetmetrové trati. Arbitráž rozhodla, že důkazy mezinárodní federace IAAF nebyly pro zákaz dostačující.
Zásadní diskuse vypukla o osmnáct měsíců později. Vědecký tým, který předložil důkazy ve prospěch Pistoriusova odvolání a v jehož čele stál Peter Weyand z Riceovy univerzity v Texasu, zveřejnil své studie Pistoriusova běhu. I když tým nenalezl žádné důkazy potvrzující specifickou výhodu, na kterou upozorňovala IAAF, objevil zásadní důkazy pro jinou výraznou výhodu vyplývající z rozdílů mezi mechanikou běhu zdravého sportovce a běžce s protézami. Zdraví atleti sice dosahují stejných maximálních rychlostí jako Pistorius, ale jemu stačí k vrácení končetin do polohy před dalším krokem mnohem kratší čas (0,1 s) než zdravým atletům. Důvodem je pružnost protézy a také to, že její hmotnost je oproti podkolenní části nohy u zdravého běžce poloviční. Umožňuje mu to zkrátit tuto fázi běhu o 18 % proti průměru u posledních pěti držitelů světového rekordu ve sprintu na 100 m. Weyand a jeho spolupracovníci proto došli k závěru, že „mechanika Pistoriusova sprintu je abnormální a poskytuje mu výhodu, která přímo souvisí s poměrem, v jakém jsou protézy lehčí a pružnější než zdravé končetiny. Protézy při sprintu zvyšují rychlost o 15–30 %.“
Tyto závěry způsobily jistý rozruch, zejména když Pistorius přilil oleje do ohně tvrzením, že kdyby měl pocit neférové výhody, soutěží zdravých sportovců by se rozhodně neúčastnil. V roce 2011 se znovu zúčastnil atletického mistrovství světa. Někteří lidé tvrdili, že tyto skutečnosti měly být sportovní arbitráži předloženy již v roce 2008, avšak na to Weyand oponoval, že se směli vyjadřovat jen k tomu, co bylo zveřejněno. Objevila se také řada připomínek k Weyandovu výzkumu, z nichž je zřejmé, že tento problém má k definitivnímu řešení ještě daleko.
Přesto však lze učinit dvě poznámky na toto téma, a to nikoli na základě laboratorních studií, nýbrž z běžecké praxe. Tvrzení, že protézy pomáhají Pistoriusovi při čtyřstovce o 15–30 %, se nedá věřit – znamenalo by to, že kdyby byl zdravý, běhal by čtyřstovku v časech někde mezi 53,6 s a 65,1 s. Myšlenka, že někdo zdravý s jeho celkovou fyzickou výkonností by nedokázal uběhnout 400 m lépe než za 65 sekund, je dost pošetilá.
A pak je tu ještě něco, co všichni výzkumníci přehlédli a co je v zásadním rozporu se závěrem, že Pistoriusova schopnost držet rychlost na delší trati je stejná jako u sportovců se zdravýma nohama. Klíčovým argumentem proti tomuto závěru je poměr Pistoriusových časů na 200 m a na 400 m. Žádnému zdravému sportovci, který uběhne 400 m za 45,1 s, by 200 m netrvalo celých 21,4 s. Kdybychom si namátkou vzali jen několik britských atletů, kteří kdy závodili v běhu na 400 m a dosáhli časů v rozmezí 45,63 s až 45,85 s, zjistíme, že na 200 m dosahovali časů mezi 20,76–21,01 s.
Jinými slovy, Pistoriusovy časy na 400 m jsou mnohem kratší než časy, jakých dosahují zdraví běžci se stejným výkonem na 200 m. Z toho lze vyvozovat (v protikladu k prohlášení CAS), že mu protézy přece jen výrazně pomáhají udržovat rychlé tempo ve druhé polovině čtyřsetmetrové trati – i když mohou existovat různé způsoby, jak se toho dosahuje. Jeho časy na 100 m a 200 m ukazují na jeho omezení při získávání rychlosti po startu. Na rozdíl od zdravých atletů, kteří téměř vždy běhají druhou polovinu čtyřstovky o 0,7–2,7 s pomaleji než první, Pistorius často uběhne druhou dvoustovku o více než sekundu rychleji.
V ideálním případě bychom potřebovali údaje o Pistoriusových výkonech na vzdálenost 500 m a 600 m. Výhoda, kterou mu protézy poskytují, by vystoupila ještě zřetelněji, a tak by možná mohl atakovat i světové rekordy na těchto tratích. Je zvláštní, že při všem biomechanickém testování nikoho nenapadlo provést tento klíčový test na delší vzdálenosti.
John D. Barrow: Sto důležitých věcí o sportu, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte) – Matematika sportu
Dokořán 2015
O knize na stránkách vydavatele
