Špinavé ovzduší, tedy hlavně různé drobné částice prachu a kapičky aerosolů, mohou pohlcovat sluneční záření a taktéž ho odrážejí. Ale jejich hlavní vliv na klima je jiný a týká se mraků.
Kolem nečistot se v ovzduší samozřejmě mnohem snáze sráží voda a vytvářejí mraky. Mraky chrání pozemský povrch před slunečním zářením a Zemi ochlazují (v celkové bilanci – v noci mraky fungují naopak jako peřina, která odráží unikající teplo zpět na zemský povrch). Aerosoly kromě toho, že přispívají k tvorbě mraků, působí jinými mechanismy i na jejich delší životnost, což opět vede k ochlazování.
Čím se ovšem dostáváme k paradoxu: péče o čistotu ovzduší, například snižování obsahu oxidů síry, přispívá současně k oteplování. Až do konce 20. století bylo v tepelných elektrárnách a hutních provozech produkováno obrovské množství aerosolů. „Zlepšení situace“, tedy čistší ovzduší v 90. letech (kromě ekologického tlaku zde měl vliv kolaps Sovětského svazu s jeho těžkým průmyslem a obecně nástup moderních technologií), pak nejspíš souvisí s „globálním oteplováním“, protože produkce nečistot vyvažovala produkci skleníkových plynů. S čistší atmosférou se svět otepluje minimálně rychleji.
Jak upozorňuje Václav Cílek, účinky aerosolů se samozřejmě liší podle jejich typu i podle lokality, kde jsou vypouštěny do ovzduší. Uvedený scénář je zjednodušený; aerosoly ovlivňují spíše lokální než globální klima. I tak se ovšem jedná o zajímavý paradox, jeden z dokladů nezamýšlených důsledků.
Zdroj: Václav Cílek: Tsunami je stále s námi, Alfa Publishing, Praha 2006
