Změny rychlosti plynutí času při velkých rychlostech nebo v okolí velkých hmotností zaznamenáme na hodiny založené na „univerzálních“ fyzikálních zákonech, jako je např. rozpad radioaktivních prvků nebo nestabilních částic typu mionů.
Na hodinách, respektive měření času, je založen známý paradox dvojčat, kdy pozorovatelé každý vidí hodiny toho druhého tikat pomaleji. U černé díry (v gravitačním poli) tikají hodiny pomaleji, v tomto případě shodně jak z pohledu pozorovatele dále od horizontu, tak blíže k němu. Na dilataci času jsou založena ověření i praktická využití teorie relativity (životnost mionů, korekce u GPS…).
Výzkumníci z University of Warsaw (UW) a University of Nottingham (UN) nyní v časopisu Classical and Quantum Gravity nicméně tvrdí, že dokonalé hodiny jsou iluzí. Má to platit alespoň pro systémy s velkým (extrémně velkým) zrychlením.
V 70. letech se v CERNu podnikly experimenty se zrychlením až 10 na 18 g a ukázalo se, že na dobu rozpadu mionu nemají vliv. Jenže to se provádělo v cyklotronu. Výzkumníci nyní tvrdí, že při zrychlení v jednom směru bude situace vypadat jinak. Dlužno dodat, že dále jde nikoliv o empirické výsledky, ale závěry teoretických fyziků.
V roce 1976 kanadský fyzik William Unruh předpověděl jev trochu připomínající známý jev Dopplerův, kdy pozorování závisí na pohybu zdroje a různí pozorovatelé mohou zaznamenat něco trochu jiného (posun vlnové délky). Unruhův jev má být založen na tom, že za určitých okolností normální (nezrychlující) pozorovatel před sebou vidí prostě vakuum (quantum field vacuum, tedy včetně fluktuací?), zatímco zrychlující pozorovatel mnoho částic. Pointa: Ve vakuu a v přítomnosti jiných částic se rozpad částic, který slouží jako hodiny, liší. Tím se komplikuje měření času, a spolu s tím i měření vzdáleností (nakonec k objevu teorii relativity měl kromě Einsteina blízko i Poincaré, a to prý právě takto komplementárně; viz titul knihy „Einsteinovy hodiny a Poincarého mapy“). Pojmy čas a prostor se komplikují, není k tomu přitom třeba žádná kvantová gravitace ani situace podobná velkému třesku.
V moderních lineárních urychlovačích by prý tyto komplikace mělo jít brzy (časem :-)) simulovat i experimentálně. Do té doby lze prý samozřejmě dumat, zda jde spíš o problém měření, nebo spíš o problém času jako takového (?), co si vůbec myslet o fyzikální veličině, kterou nelze pořádně měřit atd.
Zdroj: ScienceDaily
Poznámky:
– Pro neodborníka opět prakticky nemožné říct, zda takový závěr představuje mainstream nebo jde spíše o výstřednější myšlenkový směr.
– Souvisí to nějak s jevem, kdy při průchodu horizontem černé díry může opravdu účastník a vnější pozorovatel zaznamenat něco úplně jiného? (Viz např. také: Smrt u černé díry – každý vidí něco jiného) Původní zdroj uvádí, že Unruhův jev souvisí s Hawkingovým zářením černých děr.
– Při dohledávání Unruhův jev: nějak se s ním prý operuje i v seriálu Teorie velkého třesku, snad v 6. sérii.
