Jako kdyby už sama možnost nekonečně mnoha identických vesmírů nenapáchala dostatečnou spoušť v naší představě reality, čeká nás cosi ještě horšího. Jedním z největších kasovních úspěchů posledních pár let byla série filmů Matrix, a protože její natáčení většinou probíhalo v Sydney, kde jsem žil, cítím s filmem jistou spřízněnost. Hlavní myšlenka, která se tímto vědeckofantastickým dramatem vine, je, že (zhruba řečeno) lidské bytosti nejsou skutečné, ale jsou pouze výsledkem počítačové simulace. To, co postavy ve filmu považují za reálný svět, je ve skutečnosti show ve virtuální realitě, kterou vytvořila rozvinutá civilizace s ohromnými výpočetními možnostmi.
Myšlenka, že svět okolo nás je jakýsi podvrh či simulace, jež nás má oklamat, se již dlouho objevovala ve filozofii a vědeckofantastické literatuře, kde je používána jako myšlenkový experiment, jenž nás má poučit, pobavit nebo třeba zmást. Nové je dnes to, že někteří významní vědci a filozofové po nás chtějí, abychom tuto představu simulace brali vážně. Řečeno bez obalu, vyslovují domněnku, že vesmír i pozorovatelé, které obsahuje – a to zahrnuje i vás – je možná produktem gigantické počítačové simulace, kterou spustila jakási neznámá bytost nebo bytosti. Nick Bostrom, oxfordský filozof a akademik obhajující takzvaný simulační argument, to objasňuje takto: „Je značně pravděpodobné, že žijete v počítačové simulaci. To myslím doslova: pokud je tato hypotéza o simulaci správná, existujete ve virtuální realitě simulované na počítači, který postavila jakási rozvinutá civilizace. I váš mozek je pouze součástí oné simulace.“
No toto! Bostrom tedy tvrdí, že objekty v místnosti kolem vás, židle, na níž sedíte, tato kniha, kterou právě čtete, lidé, které znáte a máte rádi, hmota tvořící vaše tělo – nemluvě o Slunci, hvězdách a zbytku vesmíru – to vše jsou výplody vaší představivosti. Je to ještě horší: i vy jste výplodem své představivosti. A tento mentální prožitek – tyto „představy“ – se zrodil uvnitř nějakého obrovského počítače, který existuje nikoli v tomto vesmíru (jenž neexistuje „doopravdy“, neboť jde pouze o virtuální realitu), nýbrž v jakémsi hypotetickém „jiném“ vesmíru, neboli „hlavním“ vesmíru. Je to alespoň vzdáleně věrohodné? No, když se jednou odhodláme vzít v úvahu možnost multiverza, zdá se, že neexistuje žádný dobrý důvod, proč vyloučit vesmíry, které obsahují počítačové simulace dalších vesmírů. V tom případě budou multiverzum obývat jak skutečné, tak simulované vesmíry a žádný vážný rozbor argumentů pro a proti teorii multiverza se bizarním důsledkům existence falešných vesmírů nemůže vyhnout.
Zážitek, který se u většiny z nás nejvíce blíží Matrixu, jsou sny. Některé sny jsou natolik živé, že se nám v tu chvíli zdají skutečné. Měl jsem dokonce sny ve snech, kdy jsem si byl jistý, že jsem se probudil z nějaké noční můry, jen abych později zjistil, že jsem pořád ještě spal. Někteří lidé mají tak přesvědčivé sny (o mimořádných zážitcích, například o únosech mimozemšťany), že si je později pamatují jako skutečné události a takto o nich i mluví, dokonce i při zevrubném výslechu a v hypnóze. Většinou však snový svět dokážeme od světa skutečného rozlišit a máme jasno v tom, který je který: snový svět není opravdový – jde o (obvykle poměrně špatnou) simulaci neboli iluzi, kterou v našich neklidných mozcích vyvolává nějaký proces, jemuž dosud moc nerozumíme. Není ale obtížné představit si tak konzistentní a živý snový svět, že se bude blížit „tomu pravému“, takže bude velice těžké říct, zda sníme, či nikoli. Gottfried Leibniz kdysi předběhl svou dobu a přišel s touto spekulací: „Ačkoli se říká, že celý život není nic než sen a materiální svět nic než přelud, pokládal bych tento sen či přelud za dostatečně skutečný, pokud by nás nikdy neošálil v rozumných úvahách.“
Cílem průmyslu zabývajícího se virtuální realitou je vytvořit pro smysly tak realistickou iluzi, že subjekt bude tento virtuální svět vnímat, jakoby byl skutečný. Toho se dosahuje pomocí zařízení, jako jsou třírozměrné displeje, prostorový zvuk, oděvy, které zprostředkovávají hmatové impulsy, a rukavice, jež pohybují obrazem pomocí elektronických signálů, jakoby se ten, kdo je má na rukou, dotýkal skutečného objektu. Takto dosažená virtuální realita není úplně totéž co sen, který se odehrává pouze v naší hlavě. Budoucí technologie by ale mohly být schopny přivádět elektronické signály přímo do mozku, což by pro naše smysly vytvářelo zdání falešného vnějšího světa, aniž bychom se obtěžovali stimulovat oči, uši a ostatní smysly. Jedno oblíbené vědeckofantastické téma se točí okolo mozku bez těla uvězněného v jakési nádrži, který je propojen s nadupaným počítačovým systémem, jenž vytváří zdání skutečného světa. Subjekt, jemuž mozek patří, si pak vůbec nemusí být vědom toho, že už nemá tělo a že svět, jenž vnímá, je falešný. Mezi filozofy, kteří tuto představu rádi používají při rozboru podstaty pozorování a reality, je ve skutečnosti tak rozšířená, že pojem „mozek v kádi“ přešel do jejich slovní zásoby.
Dokonalá simulace je ta, která vůbec nepoužívá existující mozky (na rozdíl od snů a mozků v nádrži), ale přímo simuluje vědomí obyvatel virtuálních světů. Aby člověk této myšlence uvěřil, musí přijmout představu, že vědomí není jakýmsi druhem jsoucna, ale je důsledkem fyzikálních procesů. Mezi vědci je toto rozhodně ortodoxní pohled. Dobrodružnější členové takzvané komunity umělé inteligence (neboli AI) nám už dlouhou dobu tvrdí, že počítače budou jednoho dne dost výkonné nejen na to, aby počítaly naše výplatní pásky a hrály šachy, ale aby skutečně myslely a byly si vědomy svého okolí a své vlastní existence. Stručně řečeno nabudou vědomí. Tato argumentace pochází už od Alana Turinga, geniálního britského matematika a spoluvynálezce elektronického počítače, jenž roku 1952 napsal slavný článek zabývající se otázkou, zda stroje mohou myslet. Turing určil kritéria, na jejichž základě může člověk odpovědět kladně. A vědeckofantastická literatura nám opět pohotově vylíčila vnímající roboty a androidy s „vnitřním životem“ podobným lidskému.
Někteří vědci, zejména oxfordský matematik Roger Penrose, tvrdí, že stroje, jež v současnosti označujeme za počítače, nebudou nikdy schopné – a to dokonce ani v principu – simulovat vědomí. Nebudu se pouštět do detailů tohoto argumentu ani mnoha pokusů jej vyvrátit. Podstatné je, že dokonce ani Penrose nepopírá možnost simulace vědomí pomocí nějakého umělého fyzikálního systému, jde jen o to, že podle něj by takovýto systém nefungoval jako obvyklý digitální počítač. Je zřejmé, že v principu by člověk mohl postavit umělý mozek tak, že by dopodrobna okopíroval živý mozek a sestavil nový molekulu po molekule. Pokud by to udělal a vložil tento mozek do lidského těla, těžko si lze představit jakýkoli argument, jenž by nás přesvědčil, že by tento umělý mozek nemohl být nositelem skutečného vědomí.
Věděli byste, že žijete v simulovaném vesmíru?
Pokud přijmeme představu, že vědomí může být přinejmenším v principu simulované, je odtud už jen krůček k myšlence, že lze nasimulovat cosi jako vnímající lidskou bytost a vlastně celou společnost takovýchto vnímajících bytostí, které budou všechny existovat takříkajíc in silico nebo přinejmenším v jakémsi složitém umělém stroji či systému. A to je přesně to, čeho podle mnoha vědců a techniků i samo lidstvo možná během pokud ne desetiletí, tedy přinejhorším století dosáhne (pokud to dovolí Mooreův zákon). Vzniká tak samozřejmá otázka, jak si můžeme být jisti, že i my sami nejsme produktem takovéto simulace. Jak můžeme zjistit, zda jsme skuteční, nebo zda nejsme pouhými jedničkami a nulami v superpočítači nějaké supercivilizace?
Stručná odpověď zní, že nemůžeme – přinejmenším ne při zběžném pohledu. Počítačový svět přesahuje virtuální svět, jenž simuluje. Pokud bychom my i svět, který vnímáme, byli výtvorem nějakého složitého stroje zpracovávajícího ohromné objemy informací, nedokázali bychom tomuto transcendentnímu systému, jenž nás simuluje, porozumět o nic víc, než si počítačový program dokáže uvědomit počítač, na němž běží. Software a hardware náleží do různých vesmírů nebo přinejmenším do odlišných konceptuálních úrovní. Proto „necítíme“ své mozky – nejsme si jich vědomi – i když „uvnitř nich žijeme“. Stejně tak by naše vědomí mohlo žít v čistě simulovaném mozku existujícím uvnitř nějakého hypersuperpočítače.
I když si nemůžeme být jisti, zda je svět kolem nás skutečný či falešný, můžeme přinejmenším přemýšlet o pravděpodobnostech těchto možností. Jaká je šance, že vesmír je podvrh? Klíčové je, že falešné vesmíry jsou nesrovnatelně levnější než vesmíry skutečné. Chcete-li vytvořit falešný vesmír, musíte jen zpracovávat bity informací, a i když to bude stát trochu energie (počítače se zahřívají), půjde o mnohem méně energie, než je zapotřebí k výrobě 10 na 50 tun hmoty. Aby nás všechny okolní svět přesvědčil, že je opravdový, není navíc nutné vyrábět celý vesmír. V každodenním životě zůstává většina vesmíru nepozorována, takže ji lze odložit: postačí Země a její nejbližší okolí. Falešný vesmír také nemusí být miliardy let starý: simulace by mohla začít v jakémkoli okamžiku a záznamů a paměti by se to nijak nedotklo. Simulace také nemusí být přesná do všech podrobností. Dokud bychom si nevšimli, že se kulisy nějak viklají, nebyli bychom si vědomi, že žijeme v něčem podobném Matrixu. Za těchto okolností je jasné, že by jediná supercivilizace obývající nějaký skutečný vesmír mohla s poměrně nízkými náklady nasimulovat téměř nekonečně mnoho falešných vesmírů. Poměr falešných ke skutečným vesmírů bude jinými slovy asi ohromný. Jestliže tedy daná vnímající bytost nedokáže rozlišit simulaci od reality, bude naprostá většina takovýchto bytostí pravděpodobně žít v simulacích. Z toho plyne, že vy i já jsme téměř s jistotou simulovanými bytostmi, které žijí v Matrixu. To je zhruba závěr, k němuž dospěl Bostrom.
Pokračování: Vesmír jako simulace – experimenty a falešní bohové
Tento text je úryvkem z knihy:
Paul Davies: Kosmický jackpot
Argo a Dokořán, 2009
Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele
