***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Sázet na náhodné výsledky má stěží smysl – když už, je lepší propadnout hazardu, kde lze alespoň uplatnit nějakou znalost věci (sportovní výsledky, burza…). A když už hrát náhodně, pak alespoň tam, kde se mezi hráče rozdělí maximum vsazené částky a blížíme se tedy hře s nulovým součtem (ruleta).
Ukázkovým případem hry, kde si provozovatel značnou část vsazených peněz sebere a vůbec je mezi sázející nerozdělí, představují hrací automaty nebo státem organizované loterie. Ty poslední mají ale přece jen vlastnost, kterou jiné hazardní hry nemají. Správný tip se totiž oceňuje nikoliv na základě předem daného kurzu, ale podle toho, kolik lidí si takhle správně tiplo. Jak může tedy matematika pomoci optimalizovat tuhle hazardní hru?
Známý popularizátor matematiky Ian Stewart nejprve vysvětluje, že v řadě loterií se v případě, kdy nikdo nevyhraje jackpot, přesune tato částka do příštího týdne a zdvojnásobí se (zhruba). Je tedy výhodné sázet jen v takhle speciálních případech. Pokud by takhle uvažovali všichni, pak by loterie samozřejmě nemohla vůbec fungovat, protože v prvním kole by nesázel nikdo.
Dobře. Teď ale zajímavější věc. Když už budete mít to velké štěstí a vyhrajete, je pro vás klíčové, aby spolu s vámi vyhrálo co nejmenší množství dalších lidí. Protože tažené kombinace jsou náhodné, a tedy stejně pravděpodobné, musíte ideálně sázet kombinace, které ostatní sázet nebudou. Takže se nám úloha redukuje spíše na psychologickou otázku: Jak si ostatní sázející vybírají své tipy?
Podle Stewarta lidé především „vědí“, že vycházejí náhodná čísla, ale naprosto chybně si tento poznatek interpretují. Tudíž si myslí, že kombinace 2, 4, 6, 8, 10, 12 bude tažená s malou pravděpodobností, protože vypadá nenáhodně. Takže první poznatek: sázet „pravidelné“ řady. Mnoho lidí samozřejmě s oblibou sází různá šťastná, nešťastná či „magická“ čísla. Numerologie bývá hlavně spojována hlavně s čísly nejmenšími, s čísly od 20 nahoru už tolik podobných představ spojeno není. A třetí věc, lidé mohou sázet čísla na základě určité události ve svém životě, třeba data narození – tudíž budou lehce preferovat čísla 1-12, respektive 1-31 apod. Vůbec, vnější události mohou být ve vztahu k Benfordově zákonu (http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C764D8C02860E592C1257154003FB208), což opět povede k preferenci menších čísel.
Závěr? Sázet raději vysoká čísla a jejich pravidelné řady ve smyslu 39, 41, 43, 45, 47. To samozřejmě pouze do (těžko určitelného) okamžiku, kdy tento přístup dojde všeobecného uznání i mezi ostatními sázejícími.
Zdroj: Ian Stewart: Odsud až do nekonečna, Argo a Dokořán, Praha 2006
Poznámka: Matematická pomoc je samozřejmě poněkud fiktivní; nedá se předpokládat, že když už by si člověk udělal takovýhle rozbor, nepokračoval by ještě kousek dál a nespočítal si, že přece jen bude ještě lepší nesázet vůbec.
***
Ian Stewart: Odsud až do nekonečna.
Průvodce moderní matematikou
Překlad Helena Nyklová, 368 stran, 30 ilustrací, 349 Kč, Argo a Dokořán, Praha 2006
Anotace
Kniha britského matematika Iana Stewarta vyšla poprvé v roce 1987 a od té doby, jak přibývaly vyřešené problémy a důležité objevy v matematice, byla několikrát doplněna a přepracována. Ian Stewart pojednává například o jedné z největších matematických senzací posledních desetiletí, tedy o Wilesově důkazu Velké Fermatovy věty, dále o větě o čtyřech barvách, nejnovějším vývoji teorie uzlů, teorii chaosu i kvantovém šifrování. Zájemce o matematiku má jen málokdy možnost dočíst se o výzkumech méně než sto let starých. Stewart takovou příležitost nabízí a poutavě vysvětluje podstatné myšlenky nejnovějších trendů a objevů.
