Scienceworld.cz
PRO MOBIL
PRO MOBIL


KLASICKY
KLASICKY


K naší anketě: Dědičnost jílů

Definice živých soustav je poměrně problematická. V jakém smyslu jsou živé viry, v jakém viroidy, v jakém jednotlivé geny, v jakém memy a v jakém třeba obávané priony — jinak řečeno, jde zde o otravu, nebo o infekci? V jistém ohledu jsou však "živé" dokonce i anorganické látky…

Většina účastníků naší ankety správně uvedla, že anorganickými látkami, které vykazují stopy dědičnosti, jsou jíly. Vrstvy jílů totiž kopírují povrch na který nasedají (tj. spodnější vrstvy jílů), jejich rámcově pravidelná struktura v sobě obsahuje velké množství poruch a ty se opět kopírují výše. Tím je v jílovém pseudokrystalu zajištěna určitá obdoba dědičnosti.
Po vyschnutí určité lokality mohou být navíc drobné částice jílu rozfoukány větrem a svými strukturami pak jaksi infikují další lokality. Hypoteticky jsou tedy jíly, respektive jejich struktury, různě úspěšné a probíhá mezi nimi jakási analogie evoluce živých soustav (Jaroslav Flegr: Mechanismy mikroevoluce, skripta PřF UK).

V 80. letech dokonce Cairns-Smith přišel s teorií, podle které se živé soustavy naučily mechanismům přenosu informace právě od jílů. Tato hypotéza je dnes pokládána prostě za jednu možností vzniku organického života na Zemi. Staví na ní například Richard Dawkins ve své knize Slepý hodinář (Blind Watchmaker, česky dosud nevyšlo).
Spolu s "inteligentními" formami představ o kosmickém původu živých soustav (tzv. panspermie — inteligentní formou není v tomto případě ovšem míněna třeba představa nedávno zesnulého britského astrofyzika Hoylea, dle které komety roznášejí choroboplodné zárodky a jsou tedy příčinou epidemií) je jílová hypotéza do určité míry konkurencí klasickým představám o vzniku organických replikátorů z prapolévky. Je důležité ale upozornit, že platnost evolučních teorií na konkrétní formě vzniku života nijak nestojí — replikátory mohly poprvé vzniknout v jílu, v organických látkách v zemském praoceánu nebo v prostředí komet.
Představa, že organické látky vyskytující se před miliardami let v pozemském praoceánu, se nějak naučily kopírovací mechanismus od jílů, působí poněkud podivně. Přímo se totiž vnucuje otázka "A jak se to vlastně naučily?" Střízlivější je proto snad předpokládat, že evoluce "organických" soustav probíhala nezávisle na té jílové.
Jisté vysvětlení by snad mohl popisovat článek, který v roce 1996 vyšel v časopisu Scientific American. Stať popisovala práci Jamese Ferrise, která ukazovala, že jíly mohou vytvářet složité struktury s organickými látkami.

Ještě k oné anketě: Otázka po "uchování" informace má samozřejmě obecnější filosofický rozměr typu nakolik je v jediném zrníčku prachu skrytá informace o celém vesmíru nebo o minulosti tohoto zrníčka — a zastánci homeopatie by jistě mohli mluvit o uchování "informace" o nějaké látce ve vodě i tehdy, pokud zde už statisticky není přítomná ani jedna molekula.

Z hlediska evolučních teorií je rozdělení na "systémy s pamětí" a "systémy bez paměti" poměrně zásadní. Lze ale nahlédnout, že "systém s pamětí" vlastně odpovídá schopnosti nejen informaci nějak "vlastnit" ve filosofickém smyslu slova, ale také ji předat a modifikovat — tedy koresponduje se schopností replikace a mutace. Z tohoto hlediska není předcházející odstavec pro evoluční biologii (či libovolnou jinou evoluční teorii) příliš relevantní.

Mimochodem: Dědičnost a replikační schopnosti anorganických látek by se mohly uplatnit i prakticky — při konstrukci molekulárních počítačů. I když představa jílového počítače působí přece jen spíše bizarně… :-)

autor Pavel Houser


 
 
Nahoru
 
Nahoru