Vzniknou dva světy, v jednom z nich najdeme Schrödingerovu kočku živou, ve druhém mrtvou.
Obvykle se soudí, že hypotéza více světů je opravdu „interpretace“ a jako taková je stejně oprávněná jako třeba konkurenční představa kodaňská. V současnosti prý nemáme empirické kritérium, které by mezi nimi rozhodlo, jde tedy spíše o záležitost filozofie nebo estetického vkusu.
Na toto téma viz např. bizarní úvaha: Kvantová fyzika jako recept na nesmrtelnost
Známý popularizátor Brian Greene ale ukazuje, že představa multiverza (tedy everettovského typu, nikoliv stavový prostor nekonečně vesmírů s různě nastavenými počátečními podmínkami apod.) není zdaleka tak bezproblémová. Především Schrödingerova kočka je velmi idealizovaný případ. Ve skutečnosti pravděpodobnosti pro běžné objekty vypadají úplně jinak, určitá varianta se prakticky blíží 100 % – proto také můžeme předvídat budoucnost třeba pomocí pohybových zákonů. Jak by vlastně vypadal „rozpad reality“? To by vznikl 1 svět, kde by se míček pohyboval zázračně, a vedle něj skoro nekonečno světů, kde by vše fungovalo, jak jsme zvyklí? Navíc vlna pravděpodobnosti vůbec nemusí mít dva hroty (živá vs. mrtvá apod.), pravděpodobnosti se rozpočítávají mezi více možností. Počet realit by musel odpovídat počtu hrotů vlny, jejich pravděpodobnost pak jejich výškám.
Mohlo by také vznikat všech světů nekonečno, což je ale v rozporu s tím, že výsledky dokážeme předvídat (na toto téma viz také: Inflace vesmíru a porovnávání nekonečen)
Takový přístup není zrovna elegantně minimalistický. Navíc v kvantové fyzice není měření/pozorování přesně definováno – kdy by konkrétně už docházelo k rozpadu reality a kdy ještě ne (to je ale i problém i kodaňské interpretace)?
Everettova představa je deterministická, Bůh zde nehraje v kostky. Pravděpodobnost vstupuje do hry jen na psychologické úrovni (lze udělat odhad toho, že uvidíme „právě tohle“, i když někde jinde naše jiné já uvidí opak). Greene obecně vyjadřuje k mnohasvětové interpretaci sympatie, nicméně její rozpory prostě zatím vysvětleny nebyly. Především ale zdůrazňuje, že podle jeho názoru nejde jen o interpretaci, protože kodaňská i mnohasvětová teorie mohou dávat rozdílné předpovědi/výsledky.
Greene např. doslova uvádí: „Vzpomeňte si, že pravděpodobnostní vlna elektronu narazí na bariéru a dvěma částem vlny se podaří projít štěrbinami a pokračovat v cestě k obrazovce detektoru. Ovlivněni úvahami o mnoha světech byste mohli být v pokušení si myslet, že tyto dvě letící vlny představují různé reality. V jedné z nich elektron proniká levou štěrbinou, v druhé štěrbinou pravou. Hned vám však dojde, že promíchání těchto údajně „odlišných realit“ zásadně ovlivňuje výsledek experimentu; toto promíchání je důvodem vzniku interferenčního obrazce. Takže není správné a nelze se nic konkrétního dozvědět, považujeme-li obě trajektorie vln za obyvatelky dvou oddělených vesmírů.“ (překlad Luboš Motl)
Mnohasvětová varianta předpokládá vytvoření více vrcholů vln („světů“), které spolu na rozdíl od dvouštěrbinového experimentu už neinterferují. Kdyby se však podařilo je k interferenci nějak přimět, ukázalo by se, že žádný „kolaps“ podle kodaňské interpretace nenastal. Realizace takového experimentu je obtížná, ale obě teorie pak alespoň v principu vedou k odlišným předpovědím.
Tolik alespoň pokus pochopit Greenovu argumentaci.
Zdroj: Brian Greene: Skrytá realita, Paseka, 2012
