***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku
Slavný matematik Hilbert měl ve své době pověst člověka nekonvenčního až zhýralého, navíc sukničkáře. V Německu na přelomu 19. a 20. století ovšem k pověsti zhýralce stačilo, že Hilbert byl viděn v restauraci, jak hraje se svými asistenty kulečník. Následující historka (není jasné, zda nakolik pravdivá a nakolik upravená „tradováním“) ukazuje Hilberta tak, jak matematiky často líčí média: jako člověka posedlého svým oborem, který si (sympaticky) není příliš vědom společenských souvislostí.
Jeden z Hilbertových studentů přišel s důkazem Riemannovy hypotézy, který Hilberta okouzlil svou elegancí a novým přístupem k problému. V „důkazu“ však byla bohužel chyba a ani Hilbertovi se nepodařilo ji odstranit. Student krátce nato navíc zemřel.
Hilbert požádal, aby mohl pronést řeč na pohřbu. Shromáždění truchlící pozůstalí, foukal studený vítr, pršelo. Hilbert zahájil svůj projev konstatováním, že třebaže v důkazu byla chyba, možná, že student přece jen získá matematickou nesmrtelnost; možná nakonec důkaz někdo opraví (k čemuž dosud nedošlo, Riemannova hypotéza je stále nedokázaná), nebo se nesporně chytrý postup podaří úspěšně uplatnit u nějakého jiného problému.
„Uvažujme totiž funkci komplexní proměnné…“ spustil Hilbert a dále pokračoval ve stylu přednášky…
Zdroj: John Derbyshire: Posedlost prvočísly, Academia, Praha 2007
Poznámka: V knize najdete i obdobně bizarní historku o Hilbertových roztrhaných kalhotách a jeho vztahu k poezii.
